Tak to vidím já !

Tak, co si o tom myslíte? Je pravda, co se říká o národních vlastnostech? Třeba, že Němec je pracovitý, přesný a odpovědný? Francouz elegantní a šarmantní? Ital družný, přátelský a tak trochu bordelář? Co třeba Švéd? Chladný a zamlklý introvert? Rus je prý drsný a arogantní. A tak bych mohla pokračovat. A jací jsme my, Češi? Říká se, že pracovití, se smyslem pro humor. Já nevím. A proto bych přidala pár vlastních postřehů. Začala bych od Němců. Měla jsem nadřízeného, Němce. Co mne na něm fascinovalo, byla jeho dochvilnost. Já pracovala v Praze, on „seděl“ v Mnichově. Když přijížděl služebně do Čech, zatelefonoval a vesele oznamoval: „v pátek v 14.00 jsem v Praze v kanceláři.“ A světe, zboř se! V 14.00 se otevřely dveře a vešel pan Mauer s úsměvem: „Also, ich bin da…“ Nevím, jak to dělal, ale přijížděl fakt na chlup přesně. Poté se pracovalo do večera, a pak přišla společná večeře, případně zábava. Měla jsem kolegyni, Češku. Říkala o sobě a o Češích obecně, ž...

Také to určitě znáte. Všechno, na co sáhnete, je katastrofa. Většinou to už začne budíkem. Tedy, že zazvoní pozdě. Buď jste si ho špatně nařídili, nebo do něj vstoupil zlý duch anebo jednoduše zazvonil a vy jste ho zaklapli. Tak nějak automaticky. Rychle vstanete, vyčistíte zuby a bez snídaně ženete na tramvaj. Ta vám jako na potvoru ujede pod nosem. Bodejť by ne! Máte přece „den blbec“. V práci se přiženete na poradu o hodinu později a zdvižené obočí svého šéfa přejdete mlčením. Takové dny také mívám. Ať dělám, co dělám, ne a ne to zlomit. Ať volám, kam volám, všude obsazeno, v lepším případě mi to zvednou, ale cokoliv potřebuji, je odmítnuto. Jak říkám, „den blbec“. Já nevím jak vy, ale já už přišla na to nenechat se vyvést z míry a prostě ten den nějak přečkat. Dělat jen to nejnutnější a s půlnocí věřit, že už mám ten den za sebou a že zítra to bude úplně jiné. Radostnější. Lepší. Aspoň doufám. I když, mezi námi, ono těch zlých dnů může být za sebou i víc. C...

Znáte lidi s velkou pracovní výkonností? Jde se o ty, o kterých se říká, že jim jde práce od ruky (nebo také odsýpá, chcete-li). Jak je vůbec možné, že někdo vše zvládne „levou zadní“ a další nevyjde ze stresu? Podle mě to až tak velké umění není. Chce si to jenom dobře zorganizovat čas a přesně vymezit to, co musím v daném dni udělat. Už vás slyším, jak se mnou nesouhlasíte a dotčeně protestujete: tak to zkus pracovat u nás, chytráku. Jasně, někdy to opravdu nejde. Přijdou nenadálé schůze, porady, problémy a nová pravidla a nová řešení, a co já vím co ještě… Ale ruku na srdce! Je to až tak časté? Nechci dávat moudré rady, ale spíš bych se ráda podívala do praxe. Jedna známá nastoupila do nového zaměstnání. Je to ten typ člověka, který pracuje dle plánu (žádná pětiletka J ), ale bohužel její nadřízená je úplně opačný případ. Vysvětluje jí něco, pak se podívá na hodinky s tím, že už musí běžet a že jí to „dovysvětlí“ zítra (podotýkám, že se jedná o daňová přiznání), k...

Míváte někdy strach? Ano? A z čeho? Já také. Jde totiž o emoci, která je vlastní všem živým tvorům. Je to reakce na hrozící nebezpečí. Začne bušit srdce, člověk náhle zbledne, třese se, rychle dýchá, atakpodobně. Ale není strach jako strach. Máme strachy vrozené, kam patří například strach z některých zvířat, z bouřky, ze tmy… Anebo jsou strachy naučené, kam můžeme zařadit strach ze ztráty zaměstnání, ze stáří, z osamělosti. No, a samozřejmě strach ze smrti. Kdo by chtěl asi zemřít, žejo? Já osobně mám strachy oba dva. Tedy jak ten vrozený, tak ten naučený. Co se týče strachu vrozeného, bojím se některých zvířat (o tom už jsem psala) a pak se bojím tmy. Odborně se tomu říká nyktofobie. Jasně, strach jít po ulici v noci, je celkem přirozený. Ale pokud se člověk bojí být večer sám doma, už to tak normální není. Vzpomínám si na období, kdy jsem chodila v létě spát hned, jakmile se začalo stmívat, abych tu tmu neviděla a tak ji zaspala. No, už je to mnohe...

Přiznám se, že do tohoto tématu se mi vůbec nechtělo. Jenže to mám pořád v hlavě, a tak prostě na to musím říct i svůj názor. Tedy, jak to vidím já. Jsem si vědoma, že spoustu lidí bude mít výhrady, bude nesouhlasit… Ale žijeme v demokratické zemi (aspoň si to myslím), tak tedy… Už několik let (nebo vlastně od jakživa) se kolem nás vyskytují nejrůznější léčitelé, vědmy a mágové. A co já vím, jak ještě si říkají, a co je vlastně správně. Tak především, kdo vůbec je, takový léčitel? Jaké má vzdělání? Schopnosti? Je mi úplně jasné, že tam, kde už moderní medicína nic nezmůže, hledá člověk pomoc někde jinde (udělala bych to také). Tonoucí se stébla chytá. Takže, kdo to vlastně je? Žádnou definici jsem nenašla. Je to tedy člověk, který používá různorodé postupy, které nespadají do moderní či farmaceutické medicíny. Jaké metody tedy používá? No, různé. Tak především jsou to bylinky, a proti nim fakt nemám vůbec nic. Dokonce si myslím, že o účinnosti některých bylinek nemají poch...

Už se vám také stalo, že nastoupíte do tramvaje, sednete si, vyndáte knížku a chcete se pustit do čtení? … Když najednou vedle vás se ozve: Ahoj, jak se máš, co děláš? To už víte své. Vedle vás se totiž posadil telefonní maniak. A že jich je! Jakmile se probudí, sáhnou po telefonu a už to jede… To mi sice může být ukradený (to myslím to ráno, neboť s dotyčnou nebo dotyčným nebydlím), ale jedno mi to není, když se ten někdo posadí vedle mě v tramvaji. Nebo přede mne. Nebo za mne. To už není totiž úniku. Nejdřív se pokouším začíst do knížky, ale je to marné. Můj soused nebo sousedka má hlas jak zvon. A tak se dozvídám, že k obědu bude roštěná. To dotyčná mluví se svou matkou a žádá ji o sdělení rodinného receptu, aby si její miláček pochutnal a připoutala si ho k sobě navěky věků. To, že mne to nezajímá, v tom nehraje žádnou roli. Při tak důležité konverzaci se nebere ohled vůbec na nikoho. Natož na mne a na moji četbu. Nejdřív vždycky dostanu vztek a v...

Mám jeden zlozvyk. Ráda čtu. Ne, to není ten zlozvyk. Tím je to, že knihy dočítám do konce, i když se mi kniha nelíbí. Nevím, jestli je to tím, že pořád čekám, že se to někde zlomí a já se začtu, ale spíše je to mojí povahou. Prostě, když něco začnu, tak to musím dokončit. A tak to mám i s tím čtením. Jediná výhoda je, že čtu rychle. A čím více mne kniha nebaví, tím rychleji čtu. To, abych to měla už konečně za sebou. Jasně, vkus je různý. Tím chci říci, že co se líbí nebo nelíbí mně, může se líbit nebo nelíbit někomu jinému. To je úplně normální. Ale promiňte, jsou i knihy, o kterých mám vážné pochyby, že nějakou literaturou vůbec jsou. A říkám si, jak je možné, že je vůbec někdo vydal… Tomu nerozumím, a ani rozumět nepotřebuji. Pro mne je knížka na světě a já se k ní nějakým způsobem dostala. Tak ji čtu. Ale nepřejte si slyšet můj slovník, kterým dílo častuji. Normální člověk knihu zavře, vrátí do knihovny své nebo veřejné (lepší varianta je knihovna veřejná, kniha tak...