Tak to vidím já !

  Být do hněda opálený se v posledních letech stalo fenoménem. Bronzová pokožka představuje úspěšnost, krásu. Znamená to, že dotyčný trávil dovolenou někde u moře na sluníčku nebo aspoň na solárku. Dříve tomu bylo právě naopak. Šlechta dbala na naprostou bělost kůže, dámy se skrývaly před slunečními paprsky pod slunečníky a těla ukrývaly v dlouhých róbách. Proč? To je jasné… Opálení byli pouze ti, kdo pracovali venku na polích. Urození lidé se poznali právě dle bělostné pokožky. Vzpomínám si, jak jsem se jednou někde v Tunisu bavila s domorodcem a on se mi snažil vysvětlit, že není vůbec hnědý a že má kůži světlou skoro jako já. Pracuje v bance a na slunce nevyleze, jak je rok dlouhý. Já celičkých deset dní polehávala na slunci a chytala bronz, abych se té hnusné běloby zbavila. Ach jo. Svět je holt plný paradoxů. Ten, kdo je hnědý, chce být bílý a naopak. V Číně zase naše průvodkyně obdivovala moje světlé vlasy a hladila mě po nich, zatímco já tiše záviděla lesklou černou barvu vlasů

  Tak jsem vám byla zase jednou na cestách. Ne teď, je to už pár let. Seznámila jsem se tam s člověkem, se kterým jsme vedli zajímavou rozmluvu. Slovo dalo slovo a pozval mě do rodiny na večeři. V jedné místnosti seděla stará babička na gauči, něco na způsob tureckého sedu, nic neříkala, tiše mlčela, usmívala se a koukala. Udivilo mě to, protože v této poloze setrvala prakticky celý večer. „Proč si třeba nečte?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo: „Ona přece číst neumí.“ V duchu jsem si vybavila svoji babičku s brýlemi na nose a knížkou v ruce. Ó ano, takové pro nás samozřejmé věci jako je právě čtení, jsou ještě někde nedostižným snem. Říkám to proto, že stále více sleduji, jak se dětem do učení moc nechce a jak to vidí jako pouhou povinnost. Umět číst, psát, počítat je dnes samozřejmost. A cesta k tomu občas pro někoho nuda a námaha. A tak si sem tam neodpustím podotknout, že kdysi to zase taková samozřejmost nebyla a někde o tom chodit do školy děti dokonce sní. Víc než o panence Bar