Tak to vidím já !

  „Tam kde se točí autobus, já jednou jsem stál, když jeden mladej řidič na svou práci lál.“ No, nevím, jestli si ještě někdo na tuhle písničku vzpomene, ale mě napadne vždycky, když se setkám s řidičem, který evidentně práci s lidmi rád nemá. Běda, když na takového narazíte, může vám tak pokazit celý den. „Kolik stojí lístek?“ zeptala jsem se. Něco zamumlal a tak jsem se zeptala znovu. To už na mě vyjel. Pěkně ostře. Kdyby mi třeba jen řekl, že jsem hluchá, tak bych to skousla, jenže vychrlil na mě tolik zbytečných slov, že jsem zůstala stát jako opařená. On si zřejmě ulevil, protože mi cenu zopakoval a já se mohla jít posadit. Jak říkám, jemu bylo hej, ale já měla zkažený celý den. Nemohla jsem to dostat z hlavy. Prostě jsem asi citlivka. Chápu, mohl mít těžkou noc a nevyspal se do růžova. Nebo problémy v rodině, nemoc a co já vím ještě. Ano. Ale to máme přece každý. Nebo ho jednoduše práce nebavila. A holt složenky se platit musí. Řidiči nejsou, řekla mi pak kamarádka. Proto jsou

  Potkala jsem svoji známou, a protože vím, že má malou holčičku, tak jsem se na ni hned zeptala. Moc dobře si pamatuji jednu společnou oslavu. Všichni dospělí se bavili a dětí si nevšímali. Já ano. Tahle blonďatá holčička naváděla menšího chlapečka, aby rozfoukával popel v krbu. Tedy, když se nikdo nedíval. Já to ovšem zaznamenala. Chlapeček dostal vynadáno a dívenka se poťouchle usmívala.   Nedávno jsem zase to slovo slyšela. Odkud se v našem jazyce vzalo? A co vlastně znamená? Tak jsem si to vyhledala a zjistila, že jde o člověka záludného a potměšilého. To mě tedy zarazilo. Já myslela, že člověk s poťouchlým úsměvem je taková liška podšitá, ale rozhodně ne člověk zlý. Hledala jsem tedy dál, ale málo platné. Další synonyma byla úskočný a lstivý. Ale, kde se v našem rodném jazyce vůbec vzalo? Netuším. Musela bych nahlédnout do některé Encyklopedie, ale zase tak nutně to vědět nepotřebuji. Naproti tomu potutelný má trošku jiný význam. Jde o bytost potměšilou, ale spíše šibalskou a l

  Jak to bylo, pohádko, Zabloudilo kuřátko, Za zahradou mezi poli, Pípá, pípá, nožky bolí… Kdo by neznal Dvakrát sedm pohádek od Františka Hrubína. Pohádky jsou ve verších, a jak se správně říká, trocha poezie nikoho nezabije. Pohádky, dříve báchorky, má rádo snad každé dítě. Občas si je nenechá utéct ani dospělý. Jde o vyprávění založené na básnické fantazii, zejména ze světa nadpřirozených jevů. Dospělý už zpravidla nevěří, že by se příběh mohl odehrát ve skutečnosti, ale děti ano. Ten jejich svět ještě nerozlišuje svět snů od fantazie, a tak otevřené dětské pusinky a zatajený dech nás uvádí v úžas. Jak by ne! My už to máme za sebou… Pohádky ale můžeme dělit na lidové a autorské. Ty lidové u mě jednoznačně vedou. Jsem holt stará generace. Prošly ústním podáním celá pokolení a to že tu jsou stále s námi, o něčem svědčí. Jen tak namátkou sem patří třeba bratři Grimmové.   Jejich pohádky, z nichž snad nejznámější je Sněhurka nebo Šípková Růženka, inspirovaly mnoho dalších spisov