Tak to vidím já !

  Nedáno jsem se sešla s jedním příbuzným. Klábosili jsme o všem a o ničem, také o počasí. „Máš zasazený šťovík?“ zeptal se mě náhle. Nereagovala jsem asi dost rychle, a tak pokračoval: „A co petrželku? Máš radši hladkolistou nebo kudrnku?“ „Ještě jsem nic nekupovala, ale už jsem bylinky viděla v Kauflandu. Určitě si některé koupím,“ dodala jsem. „To víš, já radši kytičky. Zasázela jsem violky, nějaké brsleny, ty mi jdou a drží i několik let. Zkouším kdeco, ale nakonec mi vše umře. Jedině pelargonie neboli muškáty, ty rostou bez problémů jako diví. Akorát, že je musím po sezoně vyhodit.“ Koukal na mě jako bych přilétla z jiné planety. „Kytky neřeším, to není nic do bříška.“ Určitě jste pochopili, proč ten dlouhý úvod. Muži jsou holt z Marsu a ženy z Venuše. A nic na tom nezmění ani emancipace a já nevím, co ještě. I když jde asi o pohled tradiční a jen se mi to zdá. Ženy se spojují s estetikou a vším krásným. Tuhle jsem zaslechla rozhovor mezi jedním...

  Nahlédněme do jedné současné rodiny. Otec, matka, dvě děti. Oběd už je na stole a přítomní v pauze mezi žvýkáním potravy upřeně hledí do svých mobilních zařízení. Tak jasně, ne všude to vypadá takhle. Ale! Mnohde ano a chce se mi dodat „bohužel“. Já si pamatuji doby ještě úplně jiné. Moje sestra nezavřela při jídle pusu a táta se k ní přidával. „Když se jí, tak se nemluví,“ napomínala nás máma, ale soudě dle jejího úsměvu to nemyslela příliš vážně. Ano, u stolu se debatovalo, hádalo, smálo, žilo… „Počkej, babi, přijdu hned. Jen napíšu kamarádce, jestli půjde zítra na trénink.“ Pak sejde dolů a já ji vytáhnu na procházku do lesa. Každou chvíli nahlíží do svého telefonu, jestli už Fanča odpověděla. Nedá mi to: „Proč jí teda nezavoláš?“ ptám se. Věděla bys hned na čem jsi a mohla ten telefon už konečně strčit do kabelky.“ Zakroutí hlavou, že ne. A vysvětluje, že nerada volá, takhle je to lepší. Nerozumím tomu. Vybavuji si časy mého dětství, kdy byl jeden telefonní aparát...

  Nedávno jsem se vracela ze hřbitova a jakási paní se se mnou dala do řeči. „Také jste byla upravit hrob, že? Po zimě je třeba ho dát do pořádku,“ pokračovala. Kývla jsem na souhlas a dál jsme pokračovaly v rozhovoru na podobné téma. Jindy jsem se v supermarketu zastavila u přihrádky umělých tulipánů snad všech možných barev. Dáma vedle mne se v nich přehrabovala a začala mě ujišťovat, jaké jsou dobré pro výzdobu hřbitovní. „Jsou omyvatelné, víte. Tudíž jim déšť ani sníh neublíží a dáte-li je do vázy, vydrží věky.“ „To je nápad,“ přizvukovala jsem a hned jsem si jeden pugét hodila do košíku. Proč zrovna tenhle smutný úvod? Není smutný, je jen ze života. Doma jsem si vzpomněla na doby dávno minulé. „Nechcete hrát ve filmu, slečno?“ Oslovil mě jakýsi starší muž na Václaváku. To mi bylo krásných sedmnáct let. „Ano,“ pronesla jsem dychtivě a už viděla tu hlavní roli. „Ale musím se zeptat doma,“ špitla jsem ještě. „Tak dobrá,“ odvětil ten starší muž, „zítra u koně ve 1...

„Hele, četla jsi poslední Mornštajnovou? Browna? Máš ráda psychologické thrillery? Nebo spíš historické knížky? Literaturu faktu? Ano, o literatuře se lidé baví rádi. A všude. Ale ještě nikdy jsem neslyšela slova jako: „Máš ráda Hrubína?“ „A co takhle Blues pro bláznivou holku?“ To je Václav Hrabě. Co tím chci vyjádřit? Nic, co by nebylo známo. Že poezie se moc nečte. Nějak vyšla z módy. A ti, kteří ji čtou, se za to málem stydí. Tak schválně, znáte to? „Na trávě ležím, všude květ, vánek jde voňavým ložem, ach, Bože, Bože, to je let, co jsem tu srdce ryl nožem“   Ano, správně. Jaroslav Seifert a jeho Jarní den. To mě jen tak napadlo, když už tu máme to jaro. Název tohoto blogu jsem si vypůjčila z písně Jiřího Suchého. Ano, nejenže poezie nikoho nezabije, ale také obohacuje. A jak vlastně dělíme tu poezii? To známe asi ze školy. Lyrika a epika. Lyrika, která se noří do hloubi našeho nitra a vyjadřuje subjektivní pocity a nálady autora. Dále se rozděluje na intimní, ...

  Omlouvám se za to ošklivé slovo hned v nadpisu, ale jinak to asi nazvat ani nejde. Šla jsem vynést odpadky a nestačila se divit. Né, že by popelnice byla plná, to ne… Ale to okolí. Smetí se válelo všude okolo a vítr to roznášel ještě dál. Ano, dá se to svést na popeláře. Tohle slyším vždycky. Někdy tomu tak opravdu je. Říkala mi sousedka, že dotyčného pracovníka odpadové služby požádala, aby ten rozházený odpad odklidil, ale dostala takovou držkovou, že radši utekla domů. Ano, to se bohužel stává. Ale je tu jedno velké ALE. Občas vidím u kontejneru pohozené věci jako židle, kuchyňské roboty, pytle s oblečením, několik párů bot… A tak bych mohla pokračovat jako kafemlejnek. Tuhle na mě drze koukala stará pohovka a určitě si říkala: „Hádej, hádači, kdo mě sem složil…“. No, nevím. Jen se asi domýšlím, že pán nebo paní vyrazili s gaučem po půlnoci, aby je někdo neviděl. Je to fakt úděsné. Lidé mají naklizené byty, ale nepořádek v jejich okolí je nezajímá. Mně te...

  To byste rádi věděli, že? Já taky. Jenže jsou věci, o kterých se můžeme jen domýšlet. Ale začnu od začátku. Zalévala jsem květiny. Listy svěšené, květy uvadlé. „Co potřebujete, holky?“ Mluvila jsem k nim. A ony nic. Mlčely a jakoby mi říkaly: „Hádej, hádači.“ Natočila jsem tedy vodu do konvičky a zalila je. Moc nereagovaly. Listy stále visely dolů a aby toho nebylo málo, jeden z kvítků spadl na zem. Povzdychla jsem si a šla dělat něco jiného. Až večer! Jdu si pustit televizi a kouknu na kytku. A vida. Listy se zvedly vzhůru a i ten druhý kvítek se rozevřel. Dostaly napít a tak se rozhodly žít dál. Sledovala jsem film a v hlavě se mi honily myšlenky. Vždyť ty kytky jsou jako my. Lidé. Když máme hlad a žízeň, chátráme. Stejné je to se zvířaty. Se stromy. S celou přírodou. Vlastně celá naše zeměkoule to má podobně. Co když existuje svět, který má také svoji řeč. Komunikuje spolu. Jen trochu jinak. Nemluví, ale přesto se nějak domlouvá. Mezi sebou. Co my víme? Mohou ...