Příspěvky

Dopis nebo email?

Obrázek
  Milá Blážo! Milý Jaroslave! Tak většinou začínaly dopisy, které kdysi byly velice důležitou formou komunikace. Pro moji generaci věc naprosto normální a běžná. Některé z nich mám pořád schované, jako například dopisy z vojny od mé první lásky, nebo i ty od mámy, když jsem žila v zahraničí. Dopisy se psaly již od doby, kdy bylo vynalezeno písmo. Dokonce už ve Starověkém Egyptě nebo Číně, dopisy psali i Sumérové, Řekové i Římané. A tím myslím dopisy soukromé, především milostného obsahu nebo dopisy diplomatické. Mě jako mladou dívku uchvátily dopisy Marie de Sévigné, francouzské šlechtičny, která žila v 17. století. Vyšly u nás dokonce knižně. Tato vzdělaná dáma měla velmi blízký vztah se svou dcerou, která se bohužel po svém sňatku odstěhovala z Paříže do Provence za svým manželem. Marie Rabutin Chantal de Sévigné (celé její jméno) ji pravidelně informovala formou dopisů událostmi ze dvora Ludvíka XIV, ale i ze svých výletů do lázní, rozebírá v dopisech různé klevety ze společnosti

Život by měl být zábava

Obrázek
„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ Začala jsem známým citátem Jana Wericha. Pravda, není celý, pokračuje také zajímavě: „… a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ No, do dnešního blogu se mi hodí jen ta první část citátu. Víte, mám občas pocit, že někteří lidé se na svět koukají pořád nabručeně, naštvaně, jako by život byl jen samé utrpení. A to tak přece vůbec není. Život by měl být zábavný, ne? Když už tedy jsme. Všimněte si, že jsem použila podmiňovací čas, protože to „by měl“ je na místě. Často tomu tak není. Nechci tím říct, že je každý den posvícení a každý z nás má určitě nárok „na své špatné dny“, ale… Nevím, ale občas se mi zdá, že špatná nálada je jakási specialita naší české mentality. Jen se zkusmo zeptejte souseda: „Jak se máš?“ „Blbě,“ řekne. „Prší“, dodá.  To asi pochopíte. A proto, jakmile vysvitne slunko, hned se ptáte: „Jak se máš?“ „Blbě,“ odpoví vám. „Je vedro,“ dodá. A tak v něk

Babičko, vyprávěj

Obrázek
  Měla jsem babičku. Já vím, tu měl a má kdekdo. Ale pro mě byla tou duší, ke které jsem ubíhala v dobách veselých i smutných. Připadalo mi, že zná na všechno odpověď. Snad to bylo tím, že už měla „odžito“, a tak uměla díky životním zkušenostem oddělit zrno od plev a některé z jejich rčení a moudrostí předávám dál. Taková lidová slovesnost. Sice se mi zdá, že o ně moc nikdo nestojí, ale já to hrdinně ustojím a omílám dál. Doby, kdy se dralo peří, a děti poslouchaly pohádky na peci, jsem už nezažila, ale poznala jsem jiné věci, které čím jsem starší, chovám ve svém nitru jako největší poklad. A jsem zase na úvodu. Měla jsem babičku. Jmenovala se Marta, a proto miluji písničku, kterou mi zpívávala: „Jó, Marta je Marta, Martu zná celá parta…“ A protože jsem i já zestárla do věku babičky, už se nemusím stydět za to, že jsem si ještě coby … náctiletá (číslo si dosaďte prosím sami) vlezla k ní do postele, na opačnou stranu, tam kde měla nohy a prosila: „Babičko, vyprávěj…“. „Vždyť už jsem

Platí stále Desatero?

Obrázek
  Desatero přikázání, nebo pokud chcete Desatero božích přikázání či dekalog má už ve svém označení číslovku deset. To znamená, že Bůh dal lidem deset návodů a směrnic, jak správně žít. Dle Starého zákona předal Bůh dvě desky s přikázáním na hoře Sinaj do rukou Mojžíšových. V Novém zákoně není ovšem Desatero výslovně zmíněno, ale najde v něm jen neúplné výčty či parafráze. Určitě jste poznali, že se nechci zabývat jednotlivým výčtem přikázání a jejich významem. To přenechám povolaným. Mně spíše zaujala některá z nich a také otázka, proč vznikla. Z jakého důvodu? Boha nechám odpočívat na nebesích a podívám se na některá z nich z čistě  pozemského hlediska. Tak, jak vznikala a rozvíjela se společenství lidí a vznikaly státy, bylo třeba vytvořit i právní systém. Tedy to, čím by se lidé měli v budoucnu řídit a co respektovat. Šlo prostě o to, aby si každý nemohl dělat to, co chtěl a co vyhovovalo jemu nebo jeho rodině. Šlo o vytvoření předpisů, která byla třeba pro fungování takovéhoto s

Každý má dvě tváře…

Obrázek
  Znala jsem jednu paní. Milá, přívětivá osoba. Říkala jsem si, jak je príma, že takové úžasné a nekonfliktní lidi existují. Až jednou… Z příjemné a usměvavé paní se ten den vyklubala pěkná fúrie. Ječela na souseda, hlas jí přeskakoval a já chvílemi myslela, že ji štípla neznámá moucha CC a změnila povahu té miloučké osůbky. Věc se má asi takhle. Každý z nás má dvě tváře. Někdo ještě více. Ono totiž záleží na situaci, do které se jedinec dostane. Pokud vše běží podle plánu, nevyskytnou se žádné problémy, i já nemám zapotřebí ukazovat svou druhou tvář a vystrkovat drápky. Ale stačí sebemenší stres a mohu být někdo jiný. Okolí pak jen bezradně krčí rameny a kouká. No, prostě někdo umí nosit masku, která se sama odkryje v krizových situacích. Za ní se může schovávat falešník, osoba hysterická nebo pomlouvačná. Za člověka mluví činy. Ne slova. A to je možná jeden z ukazatelů, na který se zaměřit. Znám jednu, která o sobě neustále mluví. Já bych udělala, já bych odjela, já bych pomohla… V

S žárlivostí do pekla dojdeš…

Obrázek
  Začala bych příběhem své kolegyně. Manžel jí volal do práce pětkrát denně. Když jsem se vyptávala, co spolu pořád řeší, pokrčila rameny a řekla: „Vlastně nic.“ Až u kávičky se mi svěřila, že se jí vyptává, co právě dělá, s kým jde na kafe, jak se k ní chová nadřízený a že si všiml, že dneska vyrazila do práce v té krátké sukni… A že by rád věděl, proč… Koukala jsem s pusou dokořán, a protože to potřebovala zřejmě ze sebe dostat, pokračovala. „Představ si, že mi prohlíží mail i telefon. Víš, třeba telefon položím na stůl v obýváku a odejdu do kuchyně. Pak se vrátím a mám otevřenou zprávu, kterou jsem vůbec nečetla. Když se zeptám, jak si dovoluje prohlížet mé esemesky, tvrdí, že se nedíval, že hledal jen kalkulačku a potřeboval nutný výpočet… Tak toto už zavání žárlivostí, ne? A co to vlastně je? Jukla jsem se do Wikipedie a dozvěděla se, že… No, zkrátka a dobře, je to strach ze ztráty lásky. Ale abych trošku odbočila, žárlivost se neprojevuje jen ve vztahu mezi mužem a ženou. Velmi

Empatie do našeho života patří

Obrázek
  Nic naplat, empatie je součástí našeho života. Vcítit se a pochopit druhého člověka je jedním ze základních rysů lidskosti. I když mezi námi, všeho moc škodí. Vžít se do pocitů těch ostatních, porozumět jim, je jistě chvályhodné. Ale všeho s mírou. Takový extra empatický jedinec, který soucítí přes míru, si velmi komplikuje život. Ono sympatizovat s Jarkou, Vendou, Láďou i celým světem nejde. Nebo i jde. Ale opravdu pomoci mohu blízké osobě, zachránit celý svět je už pěkná dřina. Palivem empatie je laskavost. Čím více laskavosti projevíme druhým, tím lépe se do nich dokážeme vcítit a jako bumerang se nám to vrátí zpět. Když se příliš trápíte nad tím, jak se cítí ostatní, přemýšlíte o potřebách a pocitech druhých, tak riskujete, že uškodíte sami sobě, ba dokonce i lidem, na kterých vám záleží. Krátce řečeno, někteří lidé jsou empatičtí nadmíru. Citlivě vnímají pocity a potřeby ostatních a ztrácejí tak schopnost vnímat pocity a potřeby své. Jaksi na sebe zapomínají. Ale pozor! Často