Tak to vidím já !

  Mám jednu známou. Říkejme jí Emilka. I když mezi námi děvčaty jí říkáme paní „Frustr“. To nepochází ze žádného flastru, ale ze slova frustrace. Ona je Emilka totiž stále nespokojená. Je zima? „No, to je fakt hrůza“, stěžuje si Emilka. „Nedá se chodit ven a jsem celá zmrzlá. Je vedro? „To se nedá přežít,“ fňuká Emilka a otírá si zpocené čelo. „Nemůžu vystrčit nos ani na balkon“, pokračuje a demonstrativně obrátí hlavu ke slunci. A pozor! Emilka nám oznámila, že jede na dovolenou, někam do exotiky. „Tak si to užij,“ přejeme jí všichni a doufáme, že si to Emilka opravdu užije. „Hrůza to byla,“ stěžuje si po návratu, „nic tak strašného jsem nezažila. „Špína, hluk a vlezlí lidé,“ pokračuje. Prostě abych ukončila téma Emilka. Jí není po chuti vůbec nic. Paříž je špinavá a plná přistěhovalců, o Londýně radši nemluví, Polsko plné Poláků a Německo plné Němců. Asi tak. Tato dáma není spokojená u moře, někde je studené, jinde zase horké. A že by vyrazila do hor? A co by tam dělala, když j...

  Kdybyste o bossingu začali mluvit v minulém století, asi by na vás všichni udiveně koukali o čemže je vlastně řeč. Z jakého jazyka slovo pochází je všem asi jasné. Boss je slovo anglické a pokud k němu přidáme – ing nejedná se o inženýra, ale označuje to nějakou činnost. Jde o formu systematické a dlouhodobé šikany na pracovišti, která se projevuje ponižováním, zastrašováním, neoprávněnou kritikou, izolací nebo nesplnitelnými úkoly ze strany šéfa. V poslední době se stále více ukazuje, že tento druh vedení se objevuje v institucích, kde by to jeden nečekal. Jen si vzpomeňte na kauzu zoologická zahrada, kdy pracovníci popisovali neustálý řev ze strany ředitele, ponižování nebo sledování soukromých sociálních sítí. Nejhorší na tom je, že se to všeobecně vědělo, nebylo to žádné tajemství. Ale nikdo si netroufal do vosího hnízda šlápnout. Tak nějak je to dnes v celé naší společnosti. Co tě nepálí, nehas! Smutné je, že pokud člověk s vnoučaty vyraz...

  Jednoznačně máme. Tedy my lidé. Samozřejmě až na nějaké výjimky. Kdo dnes nemá pejska nebo kočičku? No třeba já. Pejsek znamená zároveň starost. Musíte s ním ven, na procházku, do lesa. A já mám takovou představu, že se mu musíte věnovat. Jako dítěti. Mluvit na něj, hrát si s ním, hladit ho. A to mě přivádí do stresu. Já vím, není tomu tak. Pokud potřebujete udělat něco neodkladného, pejsek si lehne k vašim nohám a neruší. Ale poručte hlavě, ať myslí jinak. Kočička je mnohem méně náročnější. A co teprve takový papoušek nebo rybičky? Ty už toho vyžadují opravdu minimum. Sem tam nějaké to zrní nebo krmení pro rybky zlaté a neonové. Jedno je jisté. Vědci z Japonska a Velké Británie zjistili, že psi a kočky stejně jako lidé vylučují oxytocin, jemuž se přezdívá hormon lásky a důvěry. Všimněte si jedné věci. My lidé máme tendence přisuzovat lidské rysy zvířatům. Má to i svůj výraz – antropomorfismus. Jen se podívejte na různá videa sociální sítě. Ty zaplavily foto...

  Silvestr a oslavy konce roku máme za sebou a až na pár jedinců, kteří se narodili v zimním období, si můžeme dát pauzu. Proč vlastně lidé tak rádi slaví? Jó, to nevím. Veselit se jaksi povinně mě moc nebere. Jenže tradice je tradice. A tak se konec roku slaví ostošest. Večírky, párty, ohňostroje, ale i sledování televizní obrazovky se plánuje už hodně dopředu. Šampaňské nebo sekt se chladí v ledničce snad i v Domovech důchodců. A dokonce i ten, kdo žije sám, si symbolicky ťukne s Vesmírem sklenkou perlivého moku. Hlavně „na zdraví“! Tak, a už je mi padesát, povzdychne si Růža a tímto dnem se pasuje na paní Růženku, která sice na těch „pade“ nevypadá, ale co naplat, jsou tam. „Kdy budeš slavit?“ ptá se Jiřina, která se Jiřinkou stane teprve až za tři měsíce. „Ále,“ mávne rukou Růženka, „není co…“. Jenže ať chce nebo nechce, oslava se chystá. A to nejen doma. Ale i v práci. A tak chudák Růženka po večerech peče domácí dort, vyrábí chlebíčky a mezi námi dě...

  Ano, všichni si dobře vzpomínáme na film Jáchyme, hoď ho do stroje a tato hláška se vžila do našich slovníků nejen u nás starších, ale i mladších ročníků. Jenže! Úplatky tu byly vždy, jsou stále a je mi to líto, ale i budou. Zrovna tak korupce. Nestačíme se divit, kolik případů vyplouvá na povrch a my se dušujeme, že my bychom nikdy… Jenže příležitost dělá zloděje, přátelé! Je to prostě rozšířený jev, který nejvíc bují v rozvíjejících se ekonomikách. Zejména v podnikatelské sféře, což je jasné jako facka. Prostě všude tam, kde jde o peníze. Nebo lépe řečeno, kde mohu přijít k penězům. Ty prostě hýbou světem. Kdo je má, chce jich ještě víc, a kdo je nemá, tak závidí. A s tím roste chuť vymyslet, jak k nim přijít. Problémem úplatkářství je jeho výnosnost. Odhrneme oponu a podíváme se dob dávno minulých. Již ve starověké Mezopotámii se korupci snažil formálně postihnout Chammurapi ve svém zákoníku. Egypťané, konkrétně král Chetej, navrhoval vyplácet úřední...

  „Vzpomínáš si ségra na Vánoce, když jsme byly malé? Jak táta prudil mámu a pořád hudroval?“ „Ne, to si teda nevzpomínám, vždyť Vánoce vždy proběhly v pohodě!“ No, a jsme u toho. Vzpomínky… Vždy jsem si myslela, že určitou událost si mohou lidé pamatovat úplně stejně. Jenže to je omyl. Jak jsem se dočetla, informace o jedné události nejsou uložené na jednom místě v mozku. Vše, co jsme prožili je rozprostřeno v různých oblastech mozku. Jakmile si na určitou situaci vzpomene, mozek začne skládat puzzle. Jenže to není jen tak jednoduché. Při každé nové skládačce vstupuje do hry i náš aktuální vnitřní svět. Záleží tedy na nás, jak se právě cítíme, jak přemýšlíme a jaké nové informace jsme časem získali. Výsledkem pak může být úplně jiná vzpomínka. A proč si moje sestra vybavuje Vánoce jinak než já? Inu, zase za to může mozek. Tak za prvé byl v dané situaci každý u nás v jiném emočním stavu, vnímal úplně jiné detaily než ten druhý a událostem dával jiný význa...