Tak to vidím já !

Možná, že už jste to někdy slyšeli. Jsou mezi námi lidé, kteří myslí hlavně na druhé a svoje já jaksi upozadí. Většinou se projevují tak, že pronáší slůvka typu „jak myslíš ty“, „jak by se ti to líbilo,“ a tak podobně. Nedávno mi vyprávěla moje bývalá spolupracovnice, která má skoro pětadevadesátiletou maminku, že mámě nebylo dobře. Možná to nebylo nic vážného, ale ona ztratila veškerou chuť do života, no prostě už měla odžito dost a nějak se jí nechtělo pokračovat dál. Jenže se bránila odejít, protože její vnučka měla v dalším měsíci porodit pravnoučka. „Nechci to Jitce zkazit, a tak musím ještě vydržet…“ Bojovala, i když by to nejraději už vzdala. Ale byla natolik obětavá a nechtěla, aby místo radosti museli mladí i smutnit. A hlavně, aby jim nepřidělala starosti a mohli se věnovat jen potěšení a nadšení z miminka. Vždyť tak dlouho Jituška na vytouženého chlapečka čekala! Ne, to jí nemůže udělat. Umře až později. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo zároveň smutné. Užívá se čast...

  Ať si otevřu jakoukoliv webovou stránku už jde na mě děs. Nejenže jsou všude negativní zprávy o situaci ve světě, ale vše kolem životního stylu je také hrůza. „Nejezte tyto potraviny, způsobují rakovinu! Děláte tohle a tohle? Chyba. Hrozí vám infarkt. Určité léky byly staženy z prodeje, protože se zjistilo…“ A tak bych mohla pokračovat. Úzkost nastupuje a celý den mě jen tak neopouští. Prostě jednoduše řečeno, negativní zpravodajství narušuje naši psychickou pohodu. A aby toho nebylo málo, tak mě i někteří přátelé občas zavalují zprávami typu „válka je přede dveřmi“, „očkování je nebezpečné a způsobuje mrtvici“ a podobně. A jestli si myslíte, že covid už je dávno za zenitem, tak je to omyl. Nedávno jsem četla, že se objevil zase nový nebezpečný virus a chystá se nastoupit do letadla a usídlit se i na našem kontinentu. Jeden si říká dost, číst to nebudu. Ale samy titulky o sobě stačí, aby vyvolaly hroší kůži. Úplně mě polévá pot, jak roste násilí ve společnosti. Stále více ...

  Znáte tu písničku? Pokračuje „včera byl krásný čas“. Jak pro koho. Někdo se po pracovním týdnu nemůže dočkat volného času a třeba i nicdělání, jiného jímá hrůza, co s ním? Tedy s tím časem. Je to prostě tak. Jsou lidé, kteří dokáží jen tak lelkovat po bytě, sem tam přečíst novinky, občas si zdřímnout, hezky se napapat a v klidu čekat na další svačinku. Lednice je plná k prasknutí, jen do toho! To je jen určitá část lidí. Osobně bych řekla, ta menší. Lidé jsou prostě nastaveni na výkon, a i když na práci nadávají, je to přece jen nějaké naplnění. Četla jsem knížku od Ratkina Honzáka, kde mimo jiné uvádí úzkost z volného času. Ano, zdá se nesmyslné, ale už sám Freud před stoletím popsal „nedělní neurózy“. A vědecké výzkumy dokonce potvrzují, že lidé jsou spokojenější v práci než doma. To jen tak na okraj. Co poradit těm neposedným jedincům? Nic světoborného. Najít si něco, co mě uspokojuje. Může jít o četbu, ale i dívání se na nějaký film, svižná pro...

  Tak to není nic neobvyklého. Děláme to všichni. A důvod? Jde o hluboce zakořeněný psychologický mechanismus, protože tím můžeme čelit často bolestivé nebo nepříjemné realitě. Je to jakési ochranné brnění, které nám pomáhá udržet své duševní zdraví a pocit kontroly nad životem. Měla jsem kolegyni. Nebyla to žádná kamarádka, ale seděly jsme v jedné kanceláři a normálně se bavily. Byla zvláštní. Tedy nebyla zvláštní, akorát se zvláštně oblékala a líčila. Tedy podle mě. Makeup v barvě zralé meruňky a silné linky kolem očí byly úplně normální. Pro ni.   Také milovala barevnost. Fialové kalhoty a k tomu zelený rolák. Což o to, moje věc to nebyla. Jednoho dne se chystala na jakousi oslavu a zeptala se mě: „Co myslíš, je to dobré?“ Tím myslela svoji vizáž. „Nooo...“, začala jsem. V duchu jsem přemýšlela, mám jí říct pravdu nebo milosrdnou lež. Nakonec jsem zvolila něco mezi tím. „Já bych ubrala to líčení, méně je více.“ A pak jsem dodala: „K výrazným kalhotám byc...

  Mám jednu známou. Říkejme jí Emilka. I když mezi námi děvčaty jí říkáme paní „Frustr“. To nepochází ze žádného flastru, ale ze slova frustrace. Ona je Emilka totiž stále nespokojená. Je zima? „No, to je fakt hrůza“, stěžuje si Emilka. „Nedá se chodit ven a jsem celá zmrzlá. Je vedro? „To se nedá přežít,“ fňuká Emilka a otírá si zpocené čelo. „Nemůžu vystrčit nos ani na balkon“, pokračuje a demonstrativně obrátí hlavu ke slunci. A pozor! Emilka nám oznámila, že jede na dovolenou, někam do exotiky. „Tak si to užij,“ přejeme jí všichni a doufáme, že si to Emilka opravdu užije. „Hrůza to byla,“ stěžuje si po návratu, „nic tak strašného jsem nezažila. „Špína, hluk a vlezlí lidé,“ pokračuje. Prostě abych ukončila téma Emilka. Jí není po chuti vůbec nic. Paříž je špinavá a plná přistěhovalců, o Londýně radši nemluví, Polsko plné Poláků a Německo plné Němců. Asi tak. Tato dáma není spokojená u moře, někde je studené, jinde zase horké. A že by vyrazila do hor? A co by tam dělala, když j...

  Kdybyste o bossingu začali mluvit v minulém století, asi by na vás všichni udiveně koukali o čemže je vlastně řeč. Z jakého jazyka slovo pochází je všem asi jasné. Boss je slovo anglické a pokud k němu přidáme – ing nejedná se o inženýra, ale označuje to nějakou činnost. Jde o formu systematické a dlouhodobé šikany na pracovišti, která se projevuje ponižováním, zastrašováním, neoprávněnou kritikou, izolací nebo nesplnitelnými úkoly ze strany šéfa. V poslední době se stále více ukazuje, že tento druh vedení se objevuje v institucích, kde by to jeden nečekal. Jen si vzpomeňte na kauzu zoologická zahrada, kdy pracovníci popisovali neustálý řev ze strany ředitele, ponižování nebo sledování soukromých sociálních sítí. Nejhorší na tom je, že se to všeobecně vědělo, nebylo to žádné tajemství. Ale nikdo si netroufal do vosího hnízda šlápnout. Tak nějak je to dnes v celé naší společnosti. Co tě nepálí, nehas! Smutné je, že pokud člověk s vnoučaty vyraz...