Příspěvky

Vyplatí se pracovat?

Obrázek
  „Jé, mě tak baví moje práce,“ nebo „Vždycky jsem věděl, co chci dělat“ jsou věty, které slyšíme stále méně. A přitom se zdá, že možností přibývá a také další a další obory, kde se uplatnit, rostou. No, možná to tak není, možná se o tom jen píše. Kdo ví? Anebo je tu druhá eventualita, že místo práce jsou tu jiná lákadla. To ať si každý laskavě vybere sám. Jistě, jsou lidé, kteří mají to štěstí, že něco umí nadprůměrně už od malička, tedy mají pěvecké nadaní (myslím nadstandardní a ne to, že si ráda zazpívám), vynikají ve sportu nebo hrají své první loutkové představení. A pak jsou tu ti, kteří nic z toho nemají a vlastně neustále tápají, kudy se vydat. A i když svoji cestu najdou, i tak to není vůbec jednoduché. Buď nemají štěstí potkat ty správné lidi, kteří je postrčí tam, kam chtějí dojít nebo nevyrostli v té správné době, a co si budeme povídat, protekce byla, je a bude. Proto leckdy studují obory, které jim nic neříkají, jen, aby měli diplom, tedy nějaké potvrzení, že mohou nas

Těším se, až… Aneb jak důležité je umět se těšit

Obrázek
  Zima je dlouhá, tma spadne už kolem páté, k tomu fouká vítr, no prostě počasí, že by psa ven nevyhnal. A já se těším na jaro. Na to, jak se stromy obalí listím, jak se objeví první květiny a poupata, jak se prodlouží den a nálada se mi zvedne o padesát procent. Jiný to má třeba naopak. Těší se na zimu, až bude moct vyrazit do hor, na lyže nebo si jen tak posedět s přáteli u dobrého moku. Další se už nemůže dočkat léta, protože letos plánuje cestu po Evropě nebo jiná dobrodružství. Ale může být i těšení úplně jiného zrna. To třeba, když vyjde zajímavá knížka a já z knihkupectví doslova běžím domů, aby se už mohla začíst. No, jedno je společné. A to těšení se… Jistě, důvod těšení se s věkem mění. Malé dítě se nemůže dočkat svých narozenin nebo Ježíška a zoufale odškrtává dny, kdy už událost přijde a dostanou své vytoužené dárky. Mladá rodina nedočkavě očekává miminko a po večerech skládá košilky a dupačky do komínku. Ale jsou i jiné druhy těšení. Pokud se nemůžu dočkat konce pracovní

Emoce a my

Obrázek
  Naštvala vás nadřízená v práci? Obvinila vás neoprávněně, že jste něco udělali špatně? Plná vzteku a zloby jedete tramvají a doufáte, že vztek zmizí. Ale ouha! Je tam uvnitř nalepený snad na všechny orgány a ven se mu nechce ani za nic. Odemknete dveře vašeho bytu a v chodbě uvidíte plno bot, tenisek a jiných škrpálů. „Sakra, to si je nemůžete uložit do police? Kolikrát vám to mám říkat?“ řvete na děti a do bot kopete jako pominutí. Ratolesti zmizí ve svém pokojíčku, ale do cesty se vám připlete manžel, který nestihl vzít roha. „To jim nemůžeš něco říct? Je to pořád dokola, všechno dělám jenom já a ty se válíš na gauči!“ A teď mohou nastat dva scénáře. První, že manžel zarytě mlčí a kouká, kde nechal tesař díru a druhý, že se vám bojovně postaví a zaútočí též. Ach jo. Ty emoce! Jenže ony nás nepřepadnou z ničeho nic, mají vždycky nějaký důvod. Nejde o virus, kterým jsme se mohli nakazit v tramvaji. Jen někdo z nás je prostě emotivní více, jiný méně. Ale člověk úplně bez emocí asi n

Dědictví a spory o něj

Obrázek
  Určitě jste už také slyšeli o sporech ohledně dědictví. Někdy to jde tak daleko, že nastane nenávist až za hrob. Je to stejně zvláštní. Za života maminky se sourozenci milovali, no jasně, občas si vyměnili názory na rodinu, politiku a společnost. Ale to bylo asi tak všechno. Jinak život šel dál a na maminčiny buchty s povidly se jezdilo pořád. Jenže, máma zemřela, táta už před lety a zármutek vystřídaly hádky, komu připadne barák, komu peníze, komu chalupa. No hrůza! „Hele, ty jsi na mámu v poslední době kašlal,“ pronese Vašek a Jarmila se hned přidá. „Nejvíc jsem se o mámu starala já, jezdila každý víkend jak divá, tak barák je můj a basta fidli.“ A pokud se nedohodnou, nastane bitva právníků, kdo z koho. Po léta relativně stabilní vztahy v rodině dědictví rozvrátí a promění v mezilidské peklo. Přetřásají se prastaré křivdy, dokonce se vynese i to, že Jardovi v dětství rodiče nadržovali a na Blážu kašlali. Olej do ohně navíc mnohdy přilévají manželky a manželé dědiců. Znám jeden p

Zdraví na prvním místě

Obrázek
  V podstatě vám nic vážného není. Sice kašlete a místy máte pocit, že vyplivnete plíce, teplota mírně stoupá a z nosu vám teče rýma. Nic, na co se umírá. A přece. Dnes večer jste měli jít do kina, ale vážně nemáte náladu. Zaprvé je to kašlání vážně vysilující a někdo by vás mohl z kina vyhodit a i síla se vám kamsi pomalu a jistě vytrácí. Nemáte chuť do ničeho a jedině vidina horkého čaje s medem a citronem nebo zázvor vás trochu uklidní. Ano, obyčejné nachlazení, chcete-li rýmička, a přesto vás to docela vykolejí. Viróza, nachlazení, chřipka mají podobné příznaky, i když na každou z těchto chorob se musí jinak. Mají totiž různé původce a tedy i boj s nimi je rozdílný. Krátce. Když nás trápí nějaký zdravotní problém, pocítíme to okamžitě. Když jsme zdraví, sršíme energií a jen tak nic nás nerozhodí. Jakmile na nás „něco leze“, energie je náhle fuč a místo ní se dostaví únava. Četla jsem mraky názorů, jak zůstat zdravý, ale mezi námi, když si na nás nějaký ten vir počíhá, jdou všechn

Fantazii se meze nekladou

Obrázek
  Nedávno jsem byla na jednom pracovním setkání a kolegyně s sebou vzala i malou dcerku. Neměla hlídání. Ale o tom psát nechci. Shodou okolností jsem seděla vedle té malé a nestačila se divit, co všechno jsem se dozvěděla. Například to, že má v kabelce skřítky. „Chceš je vidět?“ ptala se mě docela vážně. „Jasně,“ přikývla jsem. A byli tam. Možná je nikdo další neviděl, jen já a ta malá holčička, ale prostě my dvě ano. Co k tomu dodat? Fantazii se meze nekladou. Fantazie pochází z řeckého slova fantasma, což znamená obraz, přelud. Jen tak na okraj, na co všechno ti Řekové nepřišli, že? Já se hluboce před nimi skláním ještě dnes. Vždyť dávné řecké báje zrodila lidová fantazie v době, kdy ostatní národy neznali ještě ani železný pluh. A jen těžko si dnes dokážeme představit člověka, který by nevěděl, kdo byl Prométheus, Afrodita, Herkules nebo Sirény a Kyklopové. To jsem ale odbočila. Co to tedy fantazie je? Jde o proces, kterým se vytvářejí fantazijní představy a obrazy. Pamatujete s

Zrovna se mi zastesklo …

Obrázek
  Zastesklo se vám někdy po dětství? Po nějaké konkrétní osobě, která už tu není? Tak věřte, že mně ano. Nevím, jestli se tomu říká stesk nebo nostalgie, možná spíš to druhé. To, co už je dávno pryč a vrátit se nemůže. Ale nedá se nic dělat. Co je pryč, je pryč a člověk by měl být rád, že pokud jeho dětství bylo šťastné, žije vlastně ve vzpomínkách pořád. Zrovna tak i blízký člověk. Problém je snad jen v tom, že ne vždy jsme té osobě řekli vše, co bychom měli, nebo se omluvili za některá svá jednání, názory a frustrace. S tím už nezbývá nic jiného než se vyrovnat. Smířit. Možná omluvit se v duchu. Nebo napsat to „promiň“ na papír a pak třeba spálit. Uleví se. A právě proto říkám svému okolí, važte svá slova. Jednou by vás mohla mrzet. Ale vím, že to nemá smysl. Jiné stesky mohou být po místech, kde jsme vyrůstali. Jsou ta nejúžasnější. Ale to je jen iluze. Nejsou. Úžasné jsou pro vás, protože díky nim se vám vybavují ty nejkrásnější zážitky s kamarády. Les byl vždycky nejzelenější, r