Tak to vidím já !

  Vedra, příšerná vedra! Co je moc, to je moc. Kam se schovat, pokud nemáte v bytě klimatizaci? Nabízí se koupaliště, pokud nemají ještě plnou kapacitu. Pokud se tam dostanete, věřte, že jste se právě ocitli v hledišti a sledujete zábavnou hru. Tak například já jsem pozorovala tři slečny. Krásné byly, což o to, ale jedna jako druhá. Nafouklé rty, které špulily do svých mobilních telefonů, aby si udělaly selfíčko, a to pak mohly rozeslat na všechny strany. Fascinuje mě to. Jasně, plné rty jsou módní záležitost, ale proč je ještě špulit? Prý se to nazývá kačeří úsměv. Podívala jsem na druhou stranu a další slečna mi úplně vyrazila dech. Vážila asi tak čtyřicet kilo, byly jí vidět vážně i kosti, ale proporce měla tak velké, že určitě nebyly původní. I ty rty byly jednou tak velké jako těch tří slečen naproti. Vrátila jsem se na k vodní hladině a představení pokračovalo. Pár mladíků předvádělo skoky do vody dost riskantním způsobem, až musel zakročit plavčík. No, chtěl...

  Nedávno jste slavili své třicátiny a pořád se ještě nemůžete vzpamatovat z toho věku dospělosti a najednou slavíte zas. Jenže padesát, šedesát, sedmdesát… Jak se tohle mohlo vůbec stát? Čas je prostě neúprosný. Nemůžete ho uplatit, byť máte v bance tučné konto. Nemůžete ho zastřelit, byť se znáte se sicilskou mafií, nemůžete ho ani svést, byť se na něj svůdně usmíváte. Zastavit čas nejde, neboť fyzika má své pevné hranice. A pouštět se do debaty o fyzice mi opravdu nepřísluší. Je to disciplína, které rozumím jako koza petrželi. Co tedy zbývá? Smířit se s tím. Protože pokud ne, čeká nás temná díra zvaná deprese a úzkost. Využít svůj čas k tomu, co nám dává smysl a přináší radost. Protože nikdo z nás nezná dne ani hodiny, tak proč se tím trápit, že? Toužíte odjet do Tramtárie? Tak tam jeďte, nejlépe hned zítra nebo příští týden. Pokud to zdraví dovolí, sbalte kufry a tradá. Chce umět japonsky? A co vám brání? Překonejte lenost a dejte se do toho! Možná to půjd...

  Ano, věděla jsem, že někteří lidé tento styl vyznávají, ale jinak to šlo mimo mě. V poslední době se o tom ale dost mluví, točí se filmy a seriály a internet se různými příklady jen hemží. No, ono je alternativní a alternativní. V první řadě jde o odklon tradičních společenských konvencí. A hlavně je to opozice proti konzumu. Proti tomu nic nemám. Když občas zabrousím do obchodu a vidím ty nekonečné řady všeho možného zboží, mám z toho až úzkosti. Do toho proudí lidé všeho druhu, od mladých, přes maminky s kočárky, ale i babky a dědkové se nedají přehlédnout. Akorát chybí plakáty typu „Ať žije konzum!“ a bylo by to dokonalé. Ale zpátky k životu, který se nazývá alternativní. Budiž. Těmto osobám jde především o život v souladu s přírodou, budují soběstačné komunity. Lidé, kteří takovému stylu propadli, se jednoduše chtějí vymykat určeným konvencím a žit si podle svého gusta. Mohou se odlišně oblékat nebo preferovat jinou stravu. Přiklání se k...

  Nedáno jsem se sešla s jedním příbuzným. Klábosili jsme o všem a o ničem, také o počasí. „Máš zasazený šťovík?“ zeptal se mě náhle. Nereagovala jsem asi dost rychle, a tak pokračoval: „A co petrželku? Máš radši hladkolistou nebo kudrnku?“ „Ještě jsem nic nekupovala, ale už jsem bylinky viděla v Kauflandu. Určitě si některé koupím,“ dodala jsem. „To víš, já radši kytičky. Zasázela jsem violky, nějaké brsleny, ty mi jdou a drží i několik let. Zkouším kdeco, ale nakonec mi vše umře. Jedině pelargonie neboli muškáty, ty rostou bez problémů jako diví. Akorát, že je musím po sezoně vyhodit.“ Koukal na mě jako bych přilétla z jiné planety. „Kytky neřeším, to není nic do bříška.“ Určitě jste pochopili, proč ten dlouhý úvod. Muži jsou holt z Marsu a ženy z Venuše. A nic na tom nezmění ani emancipace a já nevím, co ještě. I když jde asi o pohled tradiční a jen se mi to zdá. Ženy se spojují s estetikou a vším krásným. Tuhle jsem zaslechla rozhovor mezi jedním...

  Nahlédněme do jedné současné rodiny. Otec, matka, dvě děti. Oběd už je na stole a přítomní v pauze mezi žvýkáním potravy upřeně hledí do svých mobilních zařízení. Tak jasně, ne všude to vypadá takhle. Ale! Mnohde ano a chce se mi dodat „bohužel“. Já si pamatuji doby ještě úplně jiné. Moje sestra nezavřela při jídle pusu a táta se k ní přidával. „Když se jí, tak se nemluví,“ napomínala nás máma, ale soudě dle jejího úsměvu to nemyslela příliš vážně. Ano, u stolu se debatovalo, hádalo, smálo, žilo… „Počkej, babi, přijdu hned. Jen napíšu kamarádce, jestli půjde zítra na trénink.“ Pak sejde dolů a já ji vytáhnu na procházku do lesa. Každou chvíli nahlíží do svého telefonu, jestli už Fanča odpověděla. Nedá mi to: „Proč jí teda nezavoláš?“ ptám se. Věděla bys hned na čem jsi a mohla ten telefon už konečně strčit do kabelky.“ Zakroutí hlavou, že ne. A vysvětluje, že nerada volá, takhle je to lepší. Nerozumím tomu. Vybavuji si časy mého dětství, kdy byl jeden telefonní aparát...

  Nedávno jsem se vracela ze hřbitova a jakási paní se se mnou dala do řeči. „Také jste byla upravit hrob, že? Po zimě je třeba ho dát do pořádku,“ pokračovala. Kývla jsem na souhlas a dál jsme pokračovaly v rozhovoru na podobné téma. Jindy jsem se v supermarketu zastavila u přihrádky umělých tulipánů snad všech možných barev. Dáma vedle mne se v nich přehrabovala a začala mě ujišťovat, jaké jsou dobré pro výzdobu hřbitovní. „Jsou omyvatelné, víte. Tudíž jim déšť ani sníh neublíží a dáte-li je do vázy, vydrží věky.“ „To je nápad,“ přizvukovala jsem a hned jsem si jeden pugét hodila do košíku. Proč zrovna tenhle smutný úvod? Není smutný, je jen ze života. Doma jsem si vzpomněla na doby dávno minulé. „Nechcete hrát ve filmu, slečno?“ Oslovil mě jakýsi starší muž na Václaváku. To mi bylo krásných sedmnáct let. „Ano,“ pronesla jsem dychtivě a už viděla tu hlavní roli. „Ale musím se zeptat doma,“ špitla jsem ještě. „Tak dobrá,“ odvětil ten starší muž, „zítra u koně ve 1...