Příspěvky

Zlomyslnost

Obrázek
Všimli jste si, kolik slov se skládá ze dvou složenin? Není to sice tak časté jako v němčině, ale přece jen se to vyskytuje. Pouze si to člověk neuvědomí hned. Nedávno jsem mluvila s kamarádkou a bavili jsme se o jedné společné známé. „To je od ní pěkná zlomyslnost“, pronesla. Bingo. Zlomyslnost mezi výše uvedené výrazy rozhodně patří. Jednak je tam zlo a jednak mysl. Jedná se tedy o někoho, který zamýšlí někomu udělat zlo. Osoba, která se snaží uškodit ze zlé vůle, tedy přeje někomu něco zlého. A tak může mít někdo zlomyslné poznámky, které nám určitě dobrou náladu nepřivodí nebo další může použít zlomyslné lži nebo pomluvy. A že ty se těžko odstraňují, víme my všichni, kteří se stali oběťmi. Vždyť na každém šprochu je pravdy trochu, ne? Aspoň to občas slýchám a nic s tím neuděláte. A někdy stačí zlomyslný pohled a máte zkažený den. Zlomyslní lidé neradi přiznávají sami sobě, natož pak ostatním, že mají z něčeho škodolibou radost. Jde o vlastnost, za kterou se stydíme. Ale! Všichni

Vzpomínky, které nevyblednou

Obrázek
  Čím je člověk starší, tím více žije vzpomínkami. Vzpomíná na své dětství, mládí, rodiče, prarodiče… Jenže lidé si většinou myslí, že je paměť něco jako pevný disk, na které se zaznamenávají přesná data. A pak jen stačí sáhnout do správné přihrádky, kde jsou uložena a máme vše před sebou jako na dlani. Není tomu tak. Náš mozek podobu vzpomínek pod vlivem emocí různě zkresluje a upravuje. Právě proto si stejnou událost každý pamatuje jinak. Když se bavím se svou sestrou a vzpomínám na příhodu, která se stala v naší rodině během dětství, nestačím se divit, jak si každá z nás vybavuje úplně něco jiného. „Vzpomínáš si, jak jsme měli jet k tetě Martě na Moravu, a táta nepřišel, protože se zdržel v práci?“ Říkám jí, protože mám před očima nervózní mámu, jak běhá od okna k oknu. „Vzpomínám,“ souhlasí sestra, „akorát táta nepracoval, ale slavil kamarádovy narozeniny v hospodě.“ „To je blbost,“ namítám, „vždyť volal sousedce a babička se rozčilovala, že se z té práce jednou pomine.“ „Nesmysl

Štěstí?

Obrázek
  „Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá… „ To si jen tak ležím v posteli a říkám si, že zase napíšu něco na svůj blog. Přemýšlím o tématu, kterých mám, chvála bohu, pořád dost… Jenže v hlavě se mi honily myšlenky na to, co se děje ve světě, na to, jak umírají „známé“ osobnosti, jak… To známé jsem dala schválně do uvozovek, protože to slovo nemám ráda. Známé, VIP, populární… Hm, nějak toto označení nepoužívám často. Protože je to stejně jedno. Všichni odejdou z tohoto světa někam nad mraky. A tam bude úplně fuk, jestli jsme byli známí nebo ne.   I když, kdo ví? Třeba i tam nahoře jsou připraveny židličky pro VIP. No, žertuji samozřejmě. A pak jsou tu další věci, které mě štvou. Podívejte se kolem sebe. Jak kdekdo zneužívá svého postavení k tomu, aby se obohatil. Jakoby „být bohatý“ znamenalo být šťastný. Stejně, až umřu, tady vše zanechám. Domy, vily, byty, auťáky, dokonce i svou novou koženou sedačku. Proč lidé tak baží po majetku? Mám kamarádku. Jedn

Jak ovládnout vztek

Obrázek
  Vztek nebo chcete-li hněv či agrese přichází ve chvíli, kdy nám někdo ublížil, kdy se nám příliš nedaří a kdy jsme se ocitli ve frustrující situaci. Namlouvat si, že mě se tahle emoce netýká, je zbytečné. Týká. Jen každý se s tím popere jinak. Někdo vybuchne jako papiňák, jiný trousí jedované poznámky, další si jde zaběhat. To třetí je asi nejlepší varianta. Jedno je však jisté. Vztek musí ven. Těm, co neběhají, doporučuji koupit v bazaru dostatek talířů a prásk! Znám jednu, která začala chodit na kurzy bojového umění a místo boxovacího pytle si představovala svého partnera. No, taky řešení. Proč se každý chová jinak? Proč někdo jen tak mávne rukou a druhý by se hned popral? To záleží na temperamentu. A ten je neměnný. Pokud se narodíme jako cholerik, nic s tím nenaděláme. Ale je velmi těžké s takovým člověkem vyjít, natož pak žít. Nikdy nevíte, co ho naštve. Jistě, někdy jsou k pořádnému vzteku důvody. Tím ale nemyslím nepříjemnou úřednici nebo to, že mě někdo předběhl ve frontě.

Vzpoura robotů

Obrázek
  Pod pojmem robot si každý představí jakéhosi humanoidního tvora, který není jen pomocníkem v domácnosti, ale i společníkem a kamarádem. Tato představa je ještě daleko. I když kdo ví? Ale roboty máme přece už doma, i když vypadají trochu jinak než člověk. Ale pomáhají. A tak vysavač po stisknutí tlačítka vysává, pračka pere, sušička suší, myčka myje nádobí, odšťavňovač vyrábí lahodné pití, a tak bych mohla pokračovat. Já mám své pomocníky pojmenované jmény, a proto je občas povzbuzuji slovy jako „dej se do toho Fanouši“ nebo „hodná holka je Kačka“. To chválím myčku za nablýskané skleničky. A tak mi tuhle proběhlo hlavou, co by se stalo, kdyby se moji „kamarádi“ vzbouřili. Představte si den X. Hodíte prádlo do pračky. Mimochodem ta moje je starší paní a říkám jí Maruška. Zmáčknete knoflík a nic. Po marném úsilí se vydáte za Fanoušem, robotickým vysavačem. Ťuk. Lehoučce stlačíte tlačítko a něžně ho vyzvete k práci: „Tak můžeš jet, Fanoušku.“   Jenže on nic. Dokonce se vám zdá, že se u

Vlastenectví a vlastenci

Obrázek
  V poslední době dost často slýchám slovo vlastenectví nebo vlastenec. „Já jsem vlastenec,“ prohlašují někteří. No, jde o výraz, kde kořenem tohoto slova je vlast. Dobrá. Když si otevřete Wikipedii, najdete tam charakteristiku vlastenectví od profesora filozofie Stephana Nathansona. Vyčísluje čtyři základní znaky: ·          Zvláštní náklonnost k vlastní zemi ·          Pocit osobní identifikace se zemí ·          Zvláštní zájem o blaho země ·          Ochota obětovat se pro dobro země Tak začněme hned prvním bodem. I já mám náklonnost ke své zemi. Jakby také ne? Vždyť jsem se tu narodila, vyrostla, mám tu svoji rodinu i přátele. O kořenech raději pomlčím, protože pokud nemá někdo na papíře svoji genealogii, tak bezesporu neví, jaká krev v jeho žilách koluje. Vždyť, moji milí, tou naší českou kotlinou se prohnalo tolik národů a někteří tu už zakotvili napořád. Jen namátkou – Keltové, Germáni, Francouzi, Švédové, Italové… U těch bych se s dovolením kapánek zastavila. Říkalo se

Zaslechnuto v tramvaji

Obrázek
  To si tak v klidu sednete do tramvaje, a protože vás čeká delší cesta, vyndáte z batůžku čtečku, ale ouha… Než se rozsvítí stránka, kde jste skončili a vy se můžete ponořit do další kapitoly Bílé Vody, vás vyruší něčí hlas. No, nebojte se, nikdo na vás nemluví ani se nechce na nic zeptat. To si jen kdosi povídá se sousedem, tedy s tím, s kým právě cestuje. V jiném případě telefonuje. Ale ne krátce. Tiše. Aby to někdo neslyšel. Právě naopak. Dlouze. Hlasitě. Některé scény ze života jsou tak barvité, že čtečku zase odložíte zpátky do batohu a vyposlechnete si novinky z neznámého života. Aby nedošlo k omylu. Nejste žádný šmírák. Ono vám totiž nic jiného nezbude. Hovor je natolik hlasitý, že nemáte šanci ani se sluchátky na uších. Ale že se občas dozvíte věci! Nedávno se přede mne posadily dvě ženy. Mladší a starší. Na zajímavou debatu bych je netypovala, ale pěkně jsem se spletla. „Hele, tak mi říkala babka, že až děda umře, nechají si z jeho popela vyrobit diamant. To se tak nyní děl