Tak to vidím já !

  Nedávno jsem se vracela ze hřbitova a jakási paní se se mnou dala do řeči. „Také jste byla upravit hrob, že? Po zimě je třeba ho dát do pořádku,“ pokračovala. Kývla jsem na souhlas a dál jsme pokračovaly v rozhovoru na podobné téma. Jindy jsem se v supermarketu zastavila u přihrádky umělých tulipánů snad všech možných barev. Dáma vedle mne se v nich přehrabovala a začala mě ujišťovat, jaké jsou dobré pro výzdobu hřbitovní. „Jsou omyvatelné, víte. Tudíž jim déšť ani sníh neublíží a dáte-li je do vázy, vydrží věky.“ „To je nápad,“ přizvukovala jsem a hned jsem si jeden pugét hodila do košíku. Proč zrovna tenhle smutný úvod? Není smutný, je jen ze života. Doma jsem si vzpomněla na doby dávno minulé. „Nechcete hrát ve filmu, slečno?“ Oslovil mě jakýsi starší muž na Václaváku. To mi bylo krásných sedmnáct let. „Ano,“ pronesla jsem dychtivě a už viděla tu hlavní roli. „Ale musím se zeptat doma,“ špitla jsem ještě. „Tak dobrá,“ odvětil ten starší muž, „zítra u koně ve 1...

„Hele, četla jsi poslední Mornštajnovou? Browna? Máš ráda psychologické thrillery? Nebo spíš historické knížky? Literaturu faktu? Ano, o literatuře se lidé baví rádi. A všude. Ale ještě nikdy jsem neslyšela slova jako: „Máš ráda Hrubína?“ „A co takhle Blues pro bláznivou holku?“ To je Václav Hrabě. Co tím chci vyjádřit? Nic, co by nebylo známo. Že poezie se moc nečte. Nějak vyšla z módy. A ti, kteří ji čtou, se za to málem stydí. Tak schválně, znáte to? „Na trávě ležím, všude květ, vánek jde voňavým ložem, ach, Bože, Bože, to je let, co jsem tu srdce ryl nožem“   Ano, správně. Jaroslav Seifert a jeho Jarní den. To mě jen tak napadlo, když už tu máme to jaro. Název tohoto blogu jsem si vypůjčila z písně Jiřího Suchého. Ano, nejenže poezie nikoho nezabije, ale také obohacuje. A jak vlastně dělíme tu poezii? To známe asi ze školy. Lyrika a epika. Lyrika, která se noří do hloubi našeho nitra a vyjadřuje subjektivní pocity a nálady autora. Dále se rozděluje na intimní, ...

  Omlouvám se za to ošklivé slovo hned v nadpisu, ale jinak to asi nazvat ani nejde. Šla jsem vynést odpadky a nestačila se divit. Né, že by popelnice byla plná, to ne… Ale to okolí. Smetí se válelo všude okolo a vítr to roznášel ještě dál. Ano, dá se to svést na popeláře. Tohle slyším vždycky. Někdy tomu tak opravdu je. Říkala mi sousedka, že dotyčného pracovníka odpadové služby požádala, aby ten rozházený odpad odklidil, ale dostala takovou držkovou, že radši utekla domů. Ano, to se bohužel stává. Ale je tu jedno velké ALE. Občas vidím u kontejneru pohozené věci jako židle, kuchyňské roboty, pytle s oblečením, několik párů bot… A tak bych mohla pokračovat jako kafemlejnek. Tuhle na mě drze koukala stará pohovka a určitě si říkala: „Hádej, hádači, kdo mě sem složil…“. No, nevím. Jen se asi domýšlím, že pán nebo paní vyrazili s gaučem po půlnoci, aby je někdo neviděl. Je to fakt úděsné. Lidé mají naklizené byty, ale nepořádek v jejich okolí je nezajímá. Mně te...

  To byste rádi věděli, že? Já taky. Jenže jsou věci, o kterých se můžeme jen domýšlet. Ale začnu od začátku. Zalévala jsem květiny. Listy svěšené, květy uvadlé. „Co potřebujete, holky?“ Mluvila jsem k nim. A ony nic. Mlčely a jakoby mi říkaly: „Hádej, hádači.“ Natočila jsem tedy vodu do konvičky a zalila je. Moc nereagovaly. Listy stále visely dolů a aby toho nebylo málo, jeden z kvítků spadl na zem. Povzdychla jsem si a šla dělat něco jiného. Až večer! Jdu si pustit televizi a kouknu na kytku. A vida. Listy se zvedly vzhůru a i ten druhý kvítek se rozevřel. Dostaly napít a tak se rozhodly žít dál. Sledovala jsem film a v hlavě se mi honily myšlenky. Vždyť ty kytky jsou jako my. Lidé. Když máme hlad a žízeň, chátráme. Stejné je to se zvířaty. Se stromy. S celou přírodou. Vlastně celá naše zeměkoule to má podobně. Co když existuje svět, který má také svoji řeč. Komunikuje spolu. Jen trochu jinak. Nemluví, ale přesto se nějak domlouvá. Mezi sebou. Co my víme? Mohou ...

Možná, že už jste to někdy slyšeli. Jsou mezi námi lidé, kteří myslí hlavně na druhé a svoje já jaksi upozadí. Většinou se projevují tak, že pronáší slůvka typu „jak myslíš ty“, „jak by se ti to líbilo,“ a tak podobně. Nedávno mi vyprávěla moje bývalá spolupracovnice, která má skoro pětadevadesátiletou maminku, že mámě nebylo dobře. Možná to nebylo nic vážného, ale ona ztratila veškerou chuť do života, no prostě už měla odžito dost a nějak se jí nechtělo pokračovat dál. Jenže se bránila odejít, protože její vnučka měla v dalším měsíci porodit pravnoučka. „Nechci to Jitce zkazit, a tak musím ještě vydržet…“ Bojovala, i když by to nejraději už vzdala. Ale byla natolik obětavá a nechtěla, aby místo radosti museli mladí i smutnit. A hlavně, aby jim nepřidělala starosti a mohli se věnovat jen potěšení a nadšení z miminka. Vždyť tak dlouho Jituška na vytouženého chlapečka čekala! Ne, to jí nemůže udělat. Umře až později. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo zároveň smutné. Užívá se čast...

  Ať si otevřu jakoukoliv webovou stránku už jde na mě děs. Nejenže jsou všude negativní zprávy o situaci ve světě, ale vše kolem životního stylu je také hrůza. „Nejezte tyto potraviny, způsobují rakovinu! Děláte tohle a tohle? Chyba. Hrozí vám infarkt. Určité léky byly staženy z prodeje, protože se zjistilo…“ A tak bych mohla pokračovat. Úzkost nastupuje a celý den mě jen tak neopouští. Prostě jednoduše řečeno, negativní zpravodajství narušuje naši psychickou pohodu. A aby toho nebylo málo, tak mě i někteří přátelé občas zavalují zprávami typu „válka je přede dveřmi“, „očkování je nebezpečné a způsobuje mrtvici“ a podobně. A jestli si myslíte, že covid už je dávno za zenitem, tak je to omyl. Nedávno jsem četla, že se objevil zase nový nebezpečný virus a chystá se nastoupit do letadla a usídlit se i na našem kontinentu. Jeden si říká dost, číst to nebudu. Ale samy titulky o sobě stačí, aby vyvolaly hroší kůži. Úplně mě polévá pot, jak roste násilí ve společnosti. Stále více ...