Příspěvky

Ach ty iluze!

Obrázek
  Tuhle jsem zase dostala na facebooku žádost o přátelství od jednoho fešáka. V profilu nic moc nebylo, jen to, že je snad voják a pak tam byla samozřejmě fotka. Hned jsem ho blokla, nejsem přece zdejší. Roztrhl se s nimi pytel. Tedy s těmi vojáky a dalšími pohlednými chlapy, kteří by tak rádi navázali kontakt. Je to fenomén dnešní doby sociálních sítí. Mluví se o tom všude, dokonce běží pořady v televizi, že se jedná o falešné profily, ale stejně občas někdo naletí. Říkám si, jak je to možné? No, je. Vědí totiž, kam zacílit, komu chybí to nejpodstatnější v životě. Láska. Ženám starším, které jsou samy. A tak se do hry dostává zejména iluze. Na krásná vyznání občas některá slyší a už o tom nepřemýšlí. Prostě tomu chce věřit. A iluze už běží na plné obrátky. Jenže iluze se mohou vyskytnout i ve fungujícím manželství. Může jít třeba o projevy pohrdání nebo ponižování. Ano, nikdo nikoho fyzicky netýrá a přesto tam něco chybí. A chybí toho dost. Respekt uvedu na prvním místě. Jistě, že t

Záhada vnitřního hlasu

Obrázek
  Setkal se s ní snad každý z nás. Mluvím o intuici neboli vnitřním hlasu. „Neměl bych tam chodit,“ nabádá nás něco uvnitř, ale logicky vzato není důvod. Sice se mi tam nechce, ale když tam nepůjdu, přijdu o setkání s ní. A ona je přece tak zajímavá! Tento dialog zní ve vaší hlavě a rozum vás vyhání do terénu, zatímco něco uvnitř nabádá k opatrnosti. Tak, jak to tedy je? Poslechnout či neposlechnout? Sama věda na to nemá odpověď. Co nemůže změřit, je pro ni tvrdý oříšek. Jen Carl Gustav Jung na intuici věřil a přikládal jí mimořádný význam. Jenže uplynulo sto let a dnešní věda je k ní hodně skeptická. Obecně se má za to, že vnitřní hlas souvisí s nevědomými funkcemi lidského mozku. Aniž si to uvědomíme, v každém okamžiku registrujeme tisíce podnětů, které mozek bleskově analyzuje. Na vědomou úroveň však nechává proniknout jen ty, jež vyhodnotí jako relevantní. Já dost vědě věřím, ale tady jsem opatrná. I mně se párkrát stalo, že jsem udělala věc, na kterou mě můj vnitřní hlas upozorň

Solitér aneb samota mě těší

Obrázek
  Nezní to moc česky.   Slovo solitér, mám na mysli.   Pochází z francouzského solitaire a znamená samotář, či samotářský.   V českém jazyce to vyjadřuje to samé. Označuje člověka, který je samotář a individualista. Velmi často se o něm říká, že je introvert. Neřekla bych, že to úplně sedí. Nemusí to být v žádném případě člověk uzavřený. Jen nemá v lásce větší skupiny lidí, tam kde je dav, se určitě nehrne. Spíš má z něj hrůzu. A samota? Ta ho vážně netrápí, naopak ji vyhledává, což se zejména lidem extrovertním může jevit jako podivínské chování. Je to tak. Těžko ho může pochopit člověk, který je rád na každé akci a potřebuje „cvrkot“ jako sůl. Slovem solitér můžeme označit i člověka, který je dost svérázný. Takový samorost, který si dělá věci po svém a ostatní je nemusejí vnímat jako standardní. Dokonce ho považují za člověka výstředního, což on opravdu není. Mám jednu známou, která patří do skupiny lidí nadmíru společenských a neustále nové zážitky vyhledává. Říkejme jí třeba Anič

Oslava a slavení aneb buďme veselí

Obrázek
  Kdo nikdy nic neslavil, ať nelže. Nemusí to být žádná velká párty s padesáti hosty. Třeba jen malinká oslava v kruhu rodinném. To asi zažil každý. Jenže ne každý to má rád. Něco jiného je oslava dětí. Ta rozzářená očička za to stojí. Stojí to ale i většinou dost peněz. Dnes je normální, že se pozvou kamarádi a čím více, tím lépe. „Kamarádím přece s Maruškou, Lojzíkem, ale i Petrou a Jirkou. A nepozvat Sabinku? To by asi nešlo,“ vypočítává doma váš potomek. „Tak dobrá,“ pronesete, „ale jen šest!“ Copak o to, pokud máte velkou zahradu nebo dům, dá se to udělat tam. Občerstvení se nakoupí v obchodě, pití také, ovoce a nějaké jednohubky to není problém. Někdo si dokonce dá tu práci, že se s tím doma patlá sám. K tomu se ale musí vymyslet nějaké hry, protože by se děti nudily. A to nesmíme připustit v žádném případě. Někdo pořádá dětské oslavy v pronajatém wellness centru nebo tělocvičně, slyšela jsem i o zoo. Nemám nic proti tomu. Pokud to nemusím zařizovat já. Ale pryč od dětských osl

Hodnoty má každý jiné

Obrázek
  „Až vyrostu, tak budu slavný fotbalista,“ říká Toník babičce. „Já zase slavná režisérka,“ překřikuje Toníka sestra Věra. Babička přikyvuje, ale myslí si své. Hodnoty se totiž věkem mění. A také pro každého z nás znamenají něco jiného. Někdo touží po fungující rodině a dětech, jiný dává zase přednost kariéře. Laicky řečeno, každý jsme z jiného těsta a každý ve svém životě přisuzujeme význam něčemu jinému. To, co považuji za prvořadé já, vidí můj soused úplně jinak. Jde tak o individuální naplnění potřeb a zájmů. Vyprávěl mi jeden známý, že šel se synem a se psem na procházku. „Víš tati, já fakt nevím, na jakou vysokou školu se mám po gymnáziu přihlásit. Nějak mi uniká, co bych chtěl v životě dělat.“ Můj kamarád, aniž by se zamyslel, mu odpověděl: „Milý synku, v podstatě zase tolik na tom nezáleží. Jasně, byl bych moc rád, kdyby ses našel a dělal v životě to, co tě bude naplňovat. Ale úplně nejdůležitější je, abys byl dobrým člověkem. Určitě pro mě a pro mámu.“ Tak si říkám, jak by a

Nemáte trpělivost? Co s tím?

Obrázek
  Je deset hodin ráno a já zapínám svůj notebook. Není zrovna z nejmladších, takže než se rozjede, tak to chvilku trvá. Štve mě to. Chtěla bych lusknout prsty a blik, už si mohu přečíst novinky nebo odpovědět na pár mailů. No nic, udělám si mezitím kafe a on mi pak laskavě pokyne, abych přisedla blíž. Jenže ono to se mnou je takhle se vším. Nejraději bych jen luskala prsty a vše by probíhalo bez čekání. Není jednoduché se mnou spolupracovat. Uznávám. Když si něco objednám a do hodiny, no dejme tomu do pár hodin, nedostanu odpověď, už tam volám, co a jak. Jdu na to chytře. „Dostali jste prosím moji objednávku? Víte, já si nejsem se svým počítačem moc jistá…“. No, uznejte, že je to fikané. Na druhou stranu si říkám, že mě musejí obchodníci milovat, jen jak uslyší můj hlas. Je to hrozné být takhle netrpělivý. Něco prostě trvá a po dvou lekcích francouzštiny není možné mluvit jako rodilý mluvčí. Rozum napovídá, ale netrpělivý duch ho občas překřičí. A pokud mám tu čest a někoho třeba jaz

Jak vám může pomluva ovlivnit život

Obrázek
  Tak minule veselé povídání o námluvách a teď z jiného soudku. Pokud ke slovu mluva připojíme předponu po, tak ji máme na stole jak vyšitou. Ano, je to pomluva. „Hele, slyšel jsi tu novinu o Karlovi?“ „Ne, neslyšel. A co jako?“ Že prý okradl tetičku o barák a ta chudák skončila v Domově důchodců!“ „Fakt jo?“ „Nojo, povídal to Břéťa, co dělá na sociálce. Tam to prý rozebírali… “ Jestli je to pravda už nikdo neověřuje. Proč by taky? Hlavně, že je to senzace. Karla zrovna nemusím a tak tu novinu šířím dál. Pomluva je holt mocný nástroj, který může mít zničující dopad na život pomlouvaného člověka. Může mu úplně zničit jeho pověst a i někteří známí dají od něho ruce pryč. Dokonce jsem slyšela, že raději přejdou na druhý chodník, než aby si zjistili pravdivé informace. Takový člověk se dostane do úplné izolace a mnohdy to naruší i jeho duševní stránku. Své by mohli vyprávět politici, herci nebo prostě známí lidé. Vždy, když nějakou takovou zprávu slyším a snažím se ji vyvrátit, že to nen