Tak to vidím já !

  Znáte tu písničku? Pokračuje „včera byl krásný čas“. Jak pro koho. Někdo se po pracovním týdnu nemůže dočkat volného času a třeba i nicdělání, jiného jímá hrůza, co s ním? Tedy s tím časem. Je to prostě tak. Jsou lidé, kteří dokáží jen tak lelkovat po bytě, sem tam přečíst novinky, občas si zdřímnout, hezky se napapat a v klidu čekat na další svačinku. Lednice je plná k prasknutí, jen do toho! To je jen určitá část lidí. Osobně bych řekla, ta menší. Lidé jsou prostě nastaveni na výkon, a i když na práci nadávají, je to přece jen nějaké naplnění. Četla jsem knížku od Ratkina Honzáka, kde mimo jiné uvádí úzkost z volného času. Ano, zdá se nesmyslné, ale už sám Freud před stoletím popsal „nedělní neurózy“. A vědecké výzkumy dokonce potvrzují, že lidé jsou spokojenější v práci než doma. To jen tak na okraj. Co poradit těm neposedným jedincům? Nic světoborného. Najít si něco, co mě uspokojuje. Může jít o četbu, ale i dívání se na nějaký film, svižná pro...

  Tak to není nic neobvyklého. Děláme to všichni. A důvod? Jde o hluboce zakořeněný psychologický mechanismus, protože tím můžeme čelit často bolestivé nebo nepříjemné realitě. Je to jakési ochranné brnění, které nám pomáhá udržet své duševní zdraví a pocit kontroly nad životem. Měla jsem kolegyni. Nebyla to žádná kamarádka, ale seděly jsme v jedné kanceláři a normálně se bavily. Byla zvláštní. Tedy nebyla zvláštní, akorát se zvláštně oblékala a líčila. Tedy podle mě. Makeup v barvě zralé meruňky a silné linky kolem očí byly úplně normální. Pro ni.   Také milovala barevnost. Fialové kalhoty a k tomu zelený rolák. Což o to, moje věc to nebyla. Jednoho dne se chystala na jakousi oslavu a zeptala se mě: „Co myslíš, je to dobré?“ Tím myslela svoji vizáž. „Nooo...“, začala jsem. V duchu jsem přemýšlela, mám jí říct pravdu nebo milosrdnou lež. Nakonec jsem zvolila něco mezi tím. „Já bych ubrala to líčení, méně je více.“ A pak jsem dodala: „K výrazným kalhotám byc...

  Mám jednu známou. Říkejme jí Emilka. I když mezi námi děvčaty jí říkáme paní „Frustr“. To nepochází ze žádného flastru, ale ze slova frustrace. Ona je Emilka totiž stále nespokojená. Je zima? „No, to je fakt hrůza“, stěžuje si Emilka. „Nedá se chodit ven a jsem celá zmrzlá. Je vedro? „To se nedá přežít,“ fňuká Emilka a otírá si zpocené čelo. „Nemůžu vystrčit nos ani na balkon“, pokračuje a demonstrativně obrátí hlavu ke slunci. A pozor! Emilka nám oznámila, že jede na dovolenou, někam do exotiky. „Tak si to užij,“ přejeme jí všichni a doufáme, že si to Emilka opravdu užije. „Hrůza to byla,“ stěžuje si po návratu, „nic tak strašného jsem nezažila. „Špína, hluk a vlezlí lidé,“ pokračuje. Prostě abych ukončila téma Emilka. Jí není po chuti vůbec nic. Paříž je špinavá a plná přistěhovalců, o Londýně radši nemluví, Polsko plné Poláků a Německo plné Němců. Asi tak. Tato dáma není spokojená u moře, někde je studené, jinde zase horké. A že by vyrazila do hor? A co by tam dělala, když j...

  Kdybyste o bossingu začali mluvit v minulém století, asi by na vás všichni udiveně koukali o čemže je vlastně řeč. Z jakého jazyka slovo pochází je všem asi jasné. Boss je slovo anglické a pokud k němu přidáme – ing nejedná se o inženýra, ale označuje to nějakou činnost. Jde o formu systematické a dlouhodobé šikany na pracovišti, která se projevuje ponižováním, zastrašováním, neoprávněnou kritikou, izolací nebo nesplnitelnými úkoly ze strany šéfa. V poslední době se stále více ukazuje, že tento druh vedení se objevuje v institucích, kde by to jeden nečekal. Jen si vzpomeňte na kauzu zoologická zahrada, kdy pracovníci popisovali neustálý řev ze strany ředitele, ponižování nebo sledování soukromých sociálních sítí. Nejhorší na tom je, že se to všeobecně vědělo, nebylo to žádné tajemství. Ale nikdo si netroufal do vosího hnízda šlápnout. Tak nějak je to dnes v celé naší společnosti. Co tě nepálí, nehas! Smutné je, že pokud člověk s vnoučaty vyraz...

  Jednoznačně máme. Tedy my lidé. Samozřejmě až na nějaké výjimky. Kdo dnes nemá pejska nebo kočičku? No třeba já. Pejsek znamená zároveň starost. Musíte s ním ven, na procházku, do lesa. A já mám takovou představu, že se mu musíte věnovat. Jako dítěti. Mluvit na něj, hrát si s ním, hladit ho. A to mě přivádí do stresu. Já vím, není tomu tak. Pokud potřebujete udělat něco neodkladného, pejsek si lehne k vašim nohám a neruší. Ale poručte hlavě, ať myslí jinak. Kočička je mnohem méně náročnější. A co teprve takový papoušek nebo rybičky? Ty už toho vyžadují opravdu minimum. Sem tam nějaké to zrní nebo krmení pro rybky zlaté a neonové. Jedno je jisté. Vědci z Japonska a Velké Británie zjistili, že psi a kočky stejně jako lidé vylučují oxytocin, jemuž se přezdívá hormon lásky a důvěry. Všimněte si jedné věci. My lidé máme tendence přisuzovat lidské rysy zvířatům. Má to i svůj výraz – antropomorfismus. Jen se podívejte na různá videa sociální sítě. Ty zaplavily foto...

  Silvestr a oslavy konce roku máme za sebou a až na pár jedinců, kteří se narodili v zimním období, si můžeme dát pauzu. Proč vlastně lidé tak rádi slaví? Jó, to nevím. Veselit se jaksi povinně mě moc nebere. Jenže tradice je tradice. A tak se konec roku slaví ostošest. Večírky, párty, ohňostroje, ale i sledování televizní obrazovky se plánuje už hodně dopředu. Šampaňské nebo sekt se chladí v ledničce snad i v Domovech důchodců. A dokonce i ten, kdo žije sám, si symbolicky ťukne s Vesmírem sklenkou perlivého moku. Hlavně „na zdraví“! Tak, a už je mi padesát, povzdychne si Růža a tímto dnem se pasuje na paní Růženku, která sice na těch „pade“ nevypadá, ale co naplat, jsou tam. „Kdy budeš slavit?“ ptá se Jiřina, která se Jiřinkou stane teprve až za tři měsíce. „Ále,“ mávne rukou Růženka, „není co…“. Jenže ať chce nebo nechce, oslava se chystá. A to nejen doma. Ale i v práci. A tak chudák Růženka po večerech peče domácí dort, vyrábí chlebíčky a mezi námi dě...