Frustrace není legrace
Mám jednu známou. Říkejme jí Emilka. I když mezi námi děvčaty jí říkáme paní „Frustr“. To nepochází ze žádného flastru, ale ze slova frustrace. Ona je Emilka totiž stále nespokojená. Je zima? „No, to je fakt hrůza“, stěžuje si Emilka. „Nedá se chodit ven a jsem celá zmrzlá. Je vedro? „To se nedá přežít,“ fňuká Emilka a otírá si zpocené čelo. „Nemůžu vystrčit nos ani na balkon“, pokračuje a demonstrativně obrátí hlavu ke slunci. A pozor! Emilka nám oznámila, že jede na dovolenou, někam do exotiky. „Tak si to užij,“ přejeme jí všichni a doufáme, že si to Emilka opravdu užije. „Hrůza to byla,“ stěžuje si po návratu, „nic tak strašného jsem nezažila. „Špína, hluk a vlezlí lidé,“ pokračuje. Prostě abych ukončila téma Emilka. Jí není po chuti vůbec nic. Paříž je špinavá a plná přistěhovalců, o Londýně radši nemluví, Polsko plné Poláků a Německo plné Němců. Asi tak. Tato dáma není spokojená u moře, někde je studené, jinde zase horké. A že by vyrazila do hor? A co by tam dělala, když j...
