Tak to vidím já !

  Znala jsem jednu paní. Milá, přívětivá osoba. Říkala jsem si, jak je príma, že takové úžasné a nekonfliktní lidi existují. Až jednou… Z příjemné a usměvavé paní se ten den vyklubala pěkná fúrie. Ječela na souseda, hlas jí přeskakoval a já chvílemi myslela, že ji štípla neznámá moucha CC a změnila povahu té miloučké osůbky. Věc se má asi takhle. Každý z nás má dvě tváře. Někdo ještě více. Ono totiž záleží na situaci, do které se jedinec dostane. Pokud vše běží podle plánu, nevyskytnou se žádné problémy, i já nemám zapotřebí ukazovat svou druhou tvář a vystrkovat drápky. Ale stačí sebemenší stres a mohu být někdo jiný. Okolí pak jen bezradně krčí rameny a kouká. No, prostě někdo umí nosit masku, která se sama odkryje v krizových situacích. Za ní se může schovávat falešník, osoba hysterická nebo pomlouvačná. Za člověka mluví činy. Ne slova. A to je možná jeden z ukazatelů, na který se zaměřit. Znám jednu, která o sobě neustále mluví. Já bych udělala, já bych odjela, já bych pomohla… V

  Začala bych příběhem své kolegyně. Manžel jí volal do práce pětkrát denně. Když jsem se vyptávala, co spolu pořád řeší, pokrčila rameny a řekla: „Vlastně nic.“ Až u kávičky se mi svěřila, že se jí vyptává, co právě dělá, s kým jde na kafe, jak se k ní chová nadřízený a že si všiml, že dneska vyrazila do práce v té krátké sukni… A že by rád věděl, proč… Koukala jsem s pusou dokořán, a protože to potřebovala zřejmě ze sebe dostat, pokračovala. „Představ si, že mi prohlíží mail i telefon. Víš, třeba telefon položím na stůl v obýváku a odejdu do kuchyně. Pak se vrátím a mám otevřenou zprávu, kterou jsem vůbec nečetla. Když se zeptám, jak si dovoluje prohlížet mé esemesky, tvrdí, že se nedíval, že hledal jen kalkulačku a potřeboval nutný výpočet… Tak toto už zavání žárlivostí, ne? A co to vlastně je? Jukla jsem se do Wikipedie a dozvěděla se, že… No, zkrátka a dobře, je to strach ze ztráty lásky. Ale abych trošku odbočila, žárlivost se neprojevuje jen ve vztahu mezi mužem a ženou. Velmi

  Nic naplat, empatie je součástí našeho života. Vcítit se a pochopit druhého člověka je jedním ze základních rysů lidskosti. I když mezi námi, všeho moc škodí. Vžít se do pocitů těch ostatních, porozumět jim, je jistě chvályhodné. Ale všeho s mírou. Takový extra empatický jedinec, který soucítí přes míru, si velmi komplikuje život. Ono sympatizovat s Jarkou, Vendou, Láďou i celým světem nejde. Nebo i jde. Ale opravdu pomoci mohu blízké osobě, zachránit celý svět je už pěkná dřina. Palivem empatie je laskavost. Čím více laskavosti projevíme druhým, tím lépe se do nich dokážeme vcítit a jako bumerang se nám to vrátí zpět. Když se příliš trápíte nad tím, jak se cítí ostatní, přemýšlíte o potřebách a pocitech druhých, tak riskujete, že uškodíte sami sobě, ba dokonce i lidem, na kterých vám záleží. Krátce řečeno, někteří lidé jsou empatičtí nadmíru. Citlivě vnímají pocity a potřeby ostatních a ztrácejí tak schopnost vnímat pocity a potřeby své. Jaksi na sebe zapomínají. Ale pozor! Často