Tak to vidím já !

  Všechno to začalo mými patnáctými narozeninami. Nebo spíše po nich. Ve škole nám tehdy slavnostně předávali občanské průkazy. Tak se to totiž v minulosti dělávalo. Na samotný průběh tehdejší slavnostní akce si nevzpomínám. Ale o to ani nejde. Jde o chvíli, kdy jsem tu červenou knížečku otevřela a se zvědavostí se zahleděla na stránku, kde byli zapsaní mí rodiče.  „Mám tady chybu,“ vypadlo ze mě, když jsem v kolonce otce uviděla místo jména mého táty úplně cizí jméno. Příslušník se zarazil, ale vzápětí mě ubezpečil, že je to tak správně. A poté dodal, že se mám zeptat doma. Běžela jsem domů jako o závod a hned mezi dveřmi křičela: „Mám v občance místo táty úplně cizího chlapa!“ Máma i s tátou se zarazili, babička, která tenkrát bydlela s námi, sklopila oči a sestra je naopak vykulila zvědavostí. „Je načase ti říct pravdu,“ řekla máma. A tak jsem se dozvěděla, že můj táta vlastně můj táta není, ale že mě od jednoho roku vychovával a pro mě tím tátou byl a zůstane navždy. O tom svém bio

  Když se procházíte známým krajem, navštěvujete hrady a zámky, tajuplná místa, tak tam všude narazíte na legendy a pověsti. Vždyť už Alois Jirásek se nechal inspirovat pověstmi a pod názvem Staré pověsti české se úplně všem vybaví pověst o našem praotci Čechovi. Někoho z nás napadne kacířská myšlenka, že měl náš praotec zamířit více k jihu, abychom i my si mohli více užívat slunko a hlavně moře. Jó, to by se líbilo i mně. Ale co naplat zakotvil ve středu Evropy, a když se to vezme kolem a kolem, tak to také není zas tak špatné. Dějiny světa, lidstva, kultur a národů byly od pradávna předávány ústní formou z generace na generaci právě v podobě pověstí, bájí a legend. Nemůžu si pomoct, ale v duchu vidím původní praobyvatele, jak se zraky upřenými a pusou otevřenou hledí na vypravěče. Jak ho museli uctívat, když tohle všechno znal. Tam odtud asi pramení i vznik prvních pohádek a kdo by je neměl rád, že? Zrovna tak řecké báje a mýty o bozích, kteří měli úplně lidské vlastnosti, jen naví