Pověsti a legendy

 

Když se procházíte známým krajem, navštěvujete hrady a zámky, tajuplná místa, tak tam všude narazíte na legendy a pověsti. Vždyť už Alois Jirásek se nechal inspirovat pověstmi a pod názvem Staré pověsti české se úplně všem vybaví pověst o našem praotci Čechovi. Někoho z nás napadne kacířská myšlenka, že měl náš praotec zamířit více k jihu, abychom i my si mohli více užívat slunko a hlavně moře. Jó, to by se líbilo i mně. Ale co naplat zakotvil ve středu Evropy, a když se to vezme kolem a kolem, tak to také není zas tak špatné.

Dějiny světa, lidstva, kultur a národů byly od pradávna předávány ústní formou z generace na generaci právě v podobě pověstí, bájí a legend. Nemůžu si pomoct, ale v duchu vidím původní praobyvatele, jak se zraky upřenými a pusou otevřenou hledí na vypravěče. Jak ho museli uctívat, když tohle všechno znal. Tam odtud asi pramení i vznik prvních pohádek a kdo by je neměl rád, že? Zrovna tak řecké báje a mýty o bozích, kteří měli úplně lidské vlastnosti, jen navíc ty nadpřirozené schopnosti. No ano, zneužívali je. Ale zároveň byly pepřem a solí, které dodávaly bájím tu správnou šťávu. Prostě vypravěč měl básnické střevo a každý další ji ještě vylepšil.

V českém prostředí se vyskytují pověsti a legendy. I když rozdíl tam je. Legendy se nachází hlavně v náboženském prostředí. Pojednávají o životě světců, popisují jejich činy, život a smrt, většinou mučednickou. Často se tam objevují zázraky. Takový mučedník je jakýsi nadčlověk, kterého by obyčejní smrtelníci měli velebit a obdivovat. Pověst se obyčejně zakládá na pravdivé události, která ale byla časem převyprávěním a dokreslováním zliterárněna a ztrácí tak na věrohodnosti. Že by ten náš milý Čech se svou družinou nevylezl na Říp, ale na Milešovku nebo Sněžku? A není to jedno? Každopádně pro Staré pověsti české byly Aloisi Jiráskovi předlohou Hájkova kronika, Kosmova kronika česká a kronika Dalimilova. Že je toto čtení místy jadrné, poetické, rozverné, napínavé a vlastenecké? Tak to má přece u každého literárního díla být. Knihu má Jirásek rozdělenou na tři části. První jsou právě staré pověsti české, a ty já mám nejraději. Zejména tu „O Krokovi a jeho dcerách“, jejichž jména mi dlouho vrtala hlavou. Copak Libuše, to je jméno obvyklé, ale proč Kazi a Teta? Kazi od slovesa kazit a Teta? Bůh ví. Pak miluji pověst „O Libuši“ a úplně nejraději mám „Dívčí válku“. V druhé části jsou pověsti doby křesťanské a tam jednoznačně u mě vítězí „O králi Ječmínkovi“ nebo „Žito kouzelník“. A konečně ve třetí části jsou starobylá proroctví, z nichž nejznámější je to „Sibylino proroctví“ nebo „Proroctví slepého mládence“.

Ale nechme Jiráska Jiráskem, ostatně toho zná skoro každý.  Existují i pověsti regionální, takže známe pověsti z Prahy, z Českého Ráje nebo třeba z Pojizeří a Podkrkonoší. Pověsti a legendy jsou i z oblasti Českého Krumlova. Prostě všude. V nich se to jen hemží nejrůznějšími strašidly, čerty, nadpřirozenými bytostmi a tajemnými událostmi. Fantazie jede na plné obrátky. A tak třeba na hradě Houska se nachází samotná brána do pekel a na hradě Frýdlant prý dle pověsti hrál v kostky Bedřich z Bibrštejna s čertem a prohrál nejen svůj majetek, ale i svou duši. Jako památku na své vítězství, čert zapřáhl do pluhu pár vraníků a do skalky u hradu vyryl brázdu. Kdo nevěří, ať tam běží, mezi horním a dolním zámkem je vidět dodnes. A co teprve Praha? Co místo, to tajemno a mystično. Třeba pověst o Golemovi. Rabi Löw měl jednou sen, ve kterém se mu objevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Stalo se. Jenže síla Golema rostla, a když jednou rabi zapomněl vyjmout Golemovi šém, no vždyť pověst známe a víme, jak to dopadlo… Ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Poté mu rabi vyjmul šém a poslal ho odpočívat na půdu. Nakonec se tělo rozpadlo a zbyl jen prach.

Další veleznámou pověstí je ta o knížeti Bruncvíkovi. V Karlově mostě je zazděný zázračný meč, který sám srážel hlavy nepřátelům. Až bude prý české zemi nejhůře, vyjede kníže Václav na koni v čele blanických rytířů a jeho kůň rozkopne most právě v místě, kde se meč nachází. No řekněte, není to hezké? Pověstí a legend je nepřeberné množství, a proto je sbírali třeba i K. J. Erben nebo Božena Němcová. A tak, až vyrazíte sami do lesa a uslyšíte nějaké neznámé zvuky a praskání, pomyslete, že to nemusí být zrovna nějaké zvíře nebo pták. Může to být třeba Hejkal nebo lesní víly. Kdo ví? A tak se mám na pozoru, abych nešlápla na bludný kámen nebo nezabloudila do perníkové chaloupky. Perník mám totiž docela ráda. Asi bych si uloupla…

A tak ještě na závěr citát Ericha von Dänikena: „Legendy milují zázraky“ A já musím souhlasit.

A jak to vidíte vy?