Tak to vidím já !

  Už se vám to asi také stalo. Jdete po ulici a potkáte někoho, s kým jste kdysi chodili na základku. Ale, sakra, jak se jmenoval? Od S. Nebo od Š? Jeho jméno ne a ne se vám vybavit. Nejjednodušší by bylo mávnout nad tím rukou, ale nějak to nejde. Mozek pracuje na plné obrátky, jak si chcete na jméno dotyčného vzpomenout. Místo toho se vám vybaví jméno toho Němce, podle kterého se ztráta paměti pojmenovala. Alzheimer. Ne, nebojte se, není to on. Skutečnost, že paměť někdy prostě vynechává, má úplně jiné důvody. Bývá to třeba psychické vypětí, nedostatek spánku, stres nebo (a to v poslední době nejčastěji) zahlcení informacemi. Ty se na nás valí takovým tempem, že i mozek jedinců na úrovni Alberta Einsteina má co dělat, aby to do té hlavy všechno dostal. A co víc! Udržel. Já osobně si myslím, že k jakémusi zakrnění přispívají i moderní technologie. Člověk se už nemusí spoléhat jen na svoji hlavu, ale sáhne po telefonu, tabletu nebo jiné vymoženosti a všechno vyhledá. Já si dobře vzpom

  Ano. Nastal čas, abych něco málo napsala o příjmeních, jak jsem slíbila. O křestních jménech jsem už psala, takže je načase zmínit pár slov o těch rodných. Vynechám všechny Nováky, Nového i Novotnou, protože tady je původ zcela jasný. Někdo nový se do vesnice nebo do města přistěhoval a místní mu začali říkat „nový“ a podobnými tvary. A už mu to zůstalo. Jak vůbec ta příjmení vznikala? No, vezměte si takovou obec, kde se to hemží Aničkami, Maruškami, Jeníky a Pepíky. Jak je odlišit? No přece jednoduše. Jeden Pepík je dlouhý, druhý zase malý, jedna Anička je pěkná, další zase veselá, jiná smutná. Stačí dosadit si jen velké písmeno a hurá, příjmení je na světě. Krátce řečeno, příjmení vznikala, aby se rozlišilo obyvatelstvo. Prý od 14. do 18. století. Dědičná však nebyla, mohla se změnit kvůli sňatku, zdravotnímu stavu nebo změně povolání. Takže z Jana Kováře se mohl stát Jan Rybář a z Marie Skokanová se po úrazu rázem stala Kulhavá nebo Chromá. Až teprve Josef II. v roce 1786 vydal