Jak vznikala příjmení?

 

Ano. Nastal čas, abych něco málo napsala o příjmeních, jak jsem slíbila. O křestních jménech jsem už psala, takže je načase zmínit pár slov o těch rodných. Vynechám všechny Nováky, Nového i Novotnou, protože tady je původ zcela jasný. Někdo nový se do vesnice nebo do města přistěhoval a místní mu začali říkat „nový“ a podobnými tvary. A už mu to zůstalo. Jak vůbec ta příjmení vznikala? No, vezměte si takovou obec, kde se to hemží Aničkami, Maruškami, Jeníky a Pepíky. Jak je odlišit? No přece jednoduše. Jeden Pepík je dlouhý, druhý zase malý, jedna Anička je pěkná, další zase veselá, jiná smutná. Stačí dosadit si jen velké písmeno a hurá, příjmení je na světě.

Krátce řečeno, příjmení vznikala, aby se rozlišilo obyvatelstvo. Prý od 14. do 18. století. Dědičná však nebyla, mohla se změnit kvůli sňatku, zdravotnímu stavu nebo změně povolání. Takže z Jana Kováře se mohl stát Jan Rybář a z Marie Skokanová se po úrazu rázem stala Kulhavá nebo Chromá. Až teprve Josef II. v roce 1786 vydal patent, kdy byla zavedena dědičnost příjmení po otcovské linii. Ne tak u dětí narozených z lože nemanželského. Tam se automaticky stávaly dědici příjmení po matce.

Co se týče samotných příjmení, fantazii se meze neklade. Myslím, že největší skupina je podle zaměstnání. Byla to nejjednodušší cesta. A tak jsou tu zastoupeni Bednářové, Truhlářové, Pekařové, Horníčkové, Rybářové a další a další. I když spousta zaměstnání již zanikla a nová, už zaplať pánbůh, nevytváříme. Představte si, že byste byl Jaroslav Manažer nebo Pavel Informatik nebo Jana Marketingová. I když, proč ne? Při představování vypadne hned otázka, „a co vlastně děláš?“ Tak by to bylo jasné hned. Příjmení mohla vznikat i na základě vlastností člověka. Třeba Veselý, Skoupý, Pokorný, Kučera, Nábožný, Nádherný, Pošmourný, ale i Černý nebo Bílý. Barvami se to vůbec jen hemží. Bělohubý, Červený, Červeňák, Ryšavý, Rudý, Růžový, Stříbrný, Zlatohlavý, Zrzavý a tak dále. Stačí nahlédnout do slovníku příjmení v České republice a ocitnete se rázem v jiném světě. Ta představivost je obdivuhodná. Najdete tam třeba i Lempl, Babyrád nebo Lapka. Odkud se vzala, netřeba dlouho přemýšlet.

Všimněte si, že je hodně příjmeních i nesklonných a nepřechylovaných. Sem je třeba zařadit třeba Vašků, Macků, Havlů, Pavlů nebo Tomšů. Tady prostě přechylovat nemůžeme a koncovka – ová se může jít klouzat. Tak a jsme o toho tolik diskutovaného přechylování. Vzniklo už ve středověku a nebylo to vůbec jednoduché. Protože se ještě rozlišovalo, jestli je žena vdaná nebo ne. A tak třeba manželka pana Horáka byla Horáková a dcera Horákova. Všimněte si toho a/á na konci. Manželka ho měla dlouhé a dcera krátké. Prostě dcera pořád patřila otci, a proto byla Horákova. Ach jo, ta čeština! Vůbec se nedivím, že ji spousta cizinců nechápe. Já si myslím, že je to věc každého z nás. A přechylování cizích jmen mi leze trochu na nervy. Pro mě je pořád Sophia Lorenová jen Loren a Meryl Streepová jen Streep. Někdy ovšem může dojít i ke komické situaci, a to když se dotyčná dáma jmenuje Jana Jindra. Dnes se dle vzoru zahraničního představujeme v telefonu už občas jen křestním jménem. Takže jste buď Jana, nebo Jindra?

Teď pár vět o příjmeních ne příliš lichotivých. Sem určitě patří všechna jména jako Skočdopole, Vosolsobě, Strašrybka, Hajzl nebo Štětka. No je jich samozřejmě mnohem víc. Tady jen maličkou poznámku. Asi bych se nechala přejmenovat. Jde to. I když někdo zase může považovat své příjmení za originální. To určitě ano. Jen děti si ve škole asi uslyší své. Nositelé legračních příjmení se zpravidla shodnou, jak se ve škole trápili a na vtipné průpovídky spolužáků nezapomenou ani v důchodu.

Ale zpátky k těm typickým jako je Hruška, Celer, Ječmínek, Jahoda nebo Petržel. Tam je to jasné, že? Jde o rostliny, ovoce a zeleninu. Proč právě to? Jestli to bylo podle toho, co kdo pěstoval, to vážně nevím. Ale existuje kniha od Doubravy Moldánové, Naše příjmení. Tam se člověk dozví skoro všechno. A teď to vezmu letem světem. Patří sem zvířata, jako třeba Beran, Křeček nebo Kočka, dále z říše ptáků Holub, Kačer nebo Sojka. Za hmyz jmenuji Cvrček, Slimák, Žížala a půjdeme do vodního světa. Tam najdeme třeba Kapra, Štiku nebo Raka. A tak bych mohla pokračovat. Takže už jen krátce. Nechci zapomenout na jména dle společenského postavení, například Papež, Král nebo Kníže. A už to snad stačí!

Ono vlastně samotné jméno a příjmení není důležité. Důležitější je, co se skrývá pod tou slupkou, tedy uvnitř samotného člověka. Jeho názory, myšlenky, ideály, jeho morálka, povaha a přístup ke světu, k lidem. No, však víte sami. „Nesuď mě. Znáš moje jméno, ale ne můj příběh.“ Demi Lovato, americká zpěvačka, herečka a skladatelka.

A jak to vidíte vy?