Tak to vidím já !

To je slovo do pranice. Pardon, citát. Jedná se o staré anglické přísloví, ale asi už hodně staré. S ohledem na to, kdo vlastně dneska ještě čte. Myslím, že nás čtoucích bláznů je čím dál méně. Ohrožený druh. A chytré věty jako „kniha přítel člověka“ raději před těmi hodně mladými radši nevypouštějte z úst. Asi byste se setkali s neporozuměním. Prostě je jiná doba. Film, televize, CD, DVD, noviny, časopisy a pak hlavně internet. Kam by v takové konkurenci přišla knížka? Chudinka objemná, která se do kabelky nevejde. Ale bane, tak hrozné to opravdu není. Je spoustu lidí, kteří pořád rádi čtou. Knihomolové. A knihy hltají, doporučují si je, hodnotí je a hlavně se těší (pokud je autor nadchne) na další. S tématem kniha nemohu nezmínit jednu vzpomínku na dětství. A to bylo mytí a utírání nádobí. Myčky holt nebyly. No, ona sama o sobě tato činnost hrozná nebyla, horší bylo, že já byla děcko dychtící po četbě a každá jiná práce, která mne od čtení vytrhovala, byla „tortura“ (tedy mučení)

Tuhle jsem si přečetla na internetu článek, že by měl člověk sem tam lelkovat. Úplně jsem se vylekala. Vždyť já lelkovat neumím. A co když třeba jo, utěšovala jsem se. Radši jsem mrkla do slovníku. Nojo, opravdu neumím. Ujistila jsem se, že lelkovat opravdu znamená lenošit, jen tak koukat kolem bez zájmu, zahálet, což se rovná chytat lelky. Jen pro upřesnění, kdo je lelek (pro ty, co to nevědí). Je to lesní pták hnízdící na zemi v borových lesích. Vzhledem k tomu, že borových lesů máme dost, je zřejmě i dost lelků. Tak jsem si řekla, že i já budu lekovat. Dočetla jsem se totiž v tom článku, že lelkování je zdravé a že v dnešní době je mozek přetížený, a že nám tudíž lelkování prospívá. Nojo, ale jak se to naučit, když jsem osoba, která nevydrží na jednom místě a neustále vymýšlí, kde by ještě měla něco udělat, vyřídit, doplnit, naučit se, vidět, přečíst… No, znáte to! Hlavně vy, kteří též lelkování neumí. A tak jsem si jen tak sedla do houpacího křesla, od všech zajímavých knížek h

Tak jsem byla nedávno vyzvednout vnučku z tanečního kroužku. Zatímco jsem na ni čekala, dala jsem se do řeči s další babičkou a ta mi povídá: „Doufám, že mne Valerka (její vnučka) nebonzne, udělala jsem jí totiž ke svačině puding. Co je špatného na pudingu, napadne vás, žejo? No, jednoduše řečeno, není to zdravé jídlo. Kdoví co do toho pudingového prášku dávají. A pak ten cukr! No fuj! Měla jí dát radši jablíčko. Určitě to také znáte. Věřte mi, já proti zdravé výživě nic nemám. Naopak se snažím též jíst zdravě. To znamená zeleninu a ovoce každý den. Ale když mám chuť na čokoládu anebo si potřebuji osladit život, tak si klidně dám. Víte, připadá mi, že se v současné době stává ze zdravé výživy strašák. Všude se o tom píše, všude se o tom mluví. Člověk je pod takovým tlakem, že občas upadá do deprese, co to zase hrůzostrašného udělal. Tedy, co tomu svému tělu naordinoval za jedy. Možná si myslíte, že teď přeháním. Ale není tomu tak. Má generace (tedy babičky, které potkávám) se na

Zodiak neboli znamení zvěrokruhu je původem velmi starý. Klasický zvěrokruh je pravděpodobně modifikací babylonského zvěrokruhu, který vznikl kolem roku 1000 před Kristem. To je co? Tak starý a přežívá do dnešní doby. Fascinuje mně to, i když co si budeme povídat, o jeho pravdivosti může leckdo pochybovat. Tolikrát již to bylo vědci vyvráceno jako nesmysl, a přece astrologie žije. Tedy víra ve znamení zvěrokruhu a horoskopy. Takže jak to tedy je? Jsem introvert, extrovert po rodičích nebo má na moji povahu vliv znamení zvěrokruhu? No, chtěla jsem napsat, že samozřejmě genetika, ale když ono to druhé je takové lákavé a zavání tajemnem. Tak například já jsem blíženec. A ono, když si čtete tu charakteristiku svého znamení, tak se tam vždycky najdete. Jak je to možné? To vážně nevím. Buď byli tenkrát tak chytří, nebo věděli něco, co my nevíme, nebo je to vymyšleno tak mazaně, že se tam člověk vždycky najde. Já tedy ano. A protože to většina lidí čte (myslím tím horoskopy), přestože v

Na toto téma myslím už hodně dlouho. Stále to odkládám, protože je to téma neradostné. O smutku (podzimním) jsem už psala, ale tady jde opravdu o něco jiného. Tak tedy ANO. Určitě znáte ve svém okolí někoho, kdo depresí trpí (i když se o ní nemluví) nebo ji měl, a zaplaťpánbůh odezněla. Všichni víme, jak tato „věc“ vypadá, ale přece jen si vezmu na pomoc   Wikipedii: „Deprese je závažná dlouhotrvající porucha psychiky se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem.“ No, žádná paráda. Nikdo ji nechce, a přesto tady je. Kde se tedy bere? Já měla strejdu. Hodnej člověk to byl. Ale tak nějak se nehodil do života. Byl jedináček, hýčkaný, bez možnosti vyletět z hnízda. Teta (jeho matka) byla velmi šetrná osoba, takže i dávno po válce vařila kafe z melty a jinak než ve staré zástěře si ji nepamatuji. Strýc (jeho táta) byl mlčenlivý člověk, se kterým si fakt nikdo nepopovídal. Byl sirotek a vychován byl na faře. Toto popisuji proto