Jak jsem se učila lelkovat

Tuhle jsem si přečetla na internetu článek, že by měl člověk sem tam lelkovat. Úplně jsem se vylekala. Vždyť já lelkovat neumím. A co když třeba jo, utěšovala jsem se. Radši jsem mrkla do slovníku. Nojo, opravdu neumím. Ujistila jsem se, že lelkovat opravdu znamená lenošit, jen tak koukat kolem bez zájmu, zahálet, což se rovná chytat lelky. Jen pro upřesnění, kdo je lelek (pro ty, co to nevědí). Je to lesní pták hnízdící na zemi v borových lesích. Vzhledem k tomu, že borových lesů máme dost, je zřejmě i dost lelků.

Tak jsem si řekla, že i já budu lekovat. Dočetla jsem se totiž v tom článku, že lelkování je zdravé a že v dnešní době je mozek přetížený, a že nám tudíž lelkování prospívá. Nojo, ale jak se to naučit, když jsem osoba, která nevydrží na jednom místě a neustále vymýšlí, kde by ještě měla něco udělat, vyřídit, doplnit, naučit se, vidět, přečíst… No, znáte to! Hlavně vy, kteří též lelkování neumí. A tak jsem si jen tak sedla do houpacího křesla, od všech zajímavých knížek hodně daleko, aby mne nelákaly vzít je do ruky, natož pak je začíst číst.

Vydržela jsem to asi půl hodiny a po tu dobu přemýšlela, jak je to těžké a kolik vlastně znám ze svého okolí lidí, kteří tuto činnost ovládají bravurně. A vida! Jednu takovou kamarádku mám. Kdyby se lelkování známkovalo, dostala by jedničku s hvězdičkou. A k tomu dvakrát podtrženou. Jsouce u ní na návštěvě, lelkovala si pěkně v posteli (byla jí zima a potřebovala si odpočinout) a já sedíc na židli těkala očima po její garsonce a ať jsem dělala, co dělala, napadala mne stále stejná myšlenka. Bóže, tady je ale bordel. Kafe bych si také dala, ale netroufala jsem si ho udělat sama a tak jsem odevzdaně lelkovala s ní. Když jsme skončily, navrhla jsem jí pomocnou ruku, například v tom, že já nadzvednu (nebo ona) postel a narovnáme koberec. Perský. Lezlo mi totiž na nervy, jak byl shrnutý a přitom stačilo jenom nadzvednout postel… No, nic. Neuspěla jsem. Ani další návrh se nesetkal s nadšením. Noviny a časopisy, zaplňující půl stěny, jsem navrhla odnést (nebo spíše nechat odvézt) do sběru, případně snést do dvora a vhodit do žlutého kontejneru s názvem „papír“. Leč, ani to se nedočkalo realizace, natož uznání.

Taktéž při mém lelkování v houpacím křesle jsem si vzpomněla na své bývalé kolegy v bývalé práci, kterým tato činnost, vydržela po celou pracovní dobu. Nojo, kdo umí, umí, a kdo neumí, ten… No, co myslíte? Pracuje za ně. Přesně tak, zatímco kolegové úspěšně lelkovali, já kmitala a lítala od jednoho stolu k druhému, vyřizovala za ně tu email, tu telefon, tu schůzku, tu překlad… Ale co s tím chcete dělat?

Já osobně si myslím, že k zahálce musí mít člověk talent. Že to nejde jen tak se to naučit. Dokonce si myslím, že to máme zakódované v DNA. A teď babo raď! Nebudu vás napínat. Já prostě lelkovat neumím a ani se to nenaučím (s výjimkou čtyřicetistupňové horečky lelkuji v posteli i několik dní). Ale má to zase své klady. Co já toho stihnu! Co já toho načtu! Jak já mám naklizeno! Co já si toho užiji! No dost vychloubání. Promiňte mi to. To já jen ze závisti k těm, kterým jde lelkování dobře a jsou tudíž psychicky mnohem zdravější, než já. Tak to bylo aspoň v tom článku napsáno. Lelkování cvičí totiž naši koncentraci, napomáhá regeneraci, přináší inspiraci, pomáhá nám uklidnit se, pomáhá nám udělat místo pro učení a absorbování nového. Vidíte to, jak je to lelkování zdraví prospěšné?

A umíte vůbec lelkovat vy?