Tak to vidím já !

Tak, co si o tom myslíte? Je pravda, co se říká o národních vlastnostech? Třeba, že Němec je pracovitý, přesný a odpovědný? Francouz elegantní a šarmantní? Ital družný, přátelský a tak trochu bordelář? Co třeba Švéd? Chladný a zamlklý introvert? Rus je prý drsný a arogantní. A tak bych mohla pokračovat. A jací jsme my, Češi? Říká se, že pracovití, se smyslem pro humor. Já nevím. A proto bych přidala pár vlastních postřehů. Začala bych od Němců. Měla jsem nadřízeného, Němce. Co mne na něm fascinovalo, byla jeho dochvilnost. Já pracovala v Praze, on „seděl“ v Mnichově. Když přijížděl služebně do Čech, zatelefonoval a vesele oznamoval: „v pátek v 14.00 jsem v Praze v kanceláři.“ A světe, zboř se! V 14.00 se otevřely dveře a vešel pan Mauer s úsměvem: „Also, ich bin da…“ Nevím, jak to dělal, ale přijížděl fakt na chlup přesně. Poté se pracovalo do večera, a pak přišla společná večeře, případně zábava. Měla jsem kolegyni, Češku. Říkala o sobě a o Češích obecně, že jsme chytří a že na ná

Také to určitě znáte. Všechno, na co sáhnete, je katastrofa. Většinou to už začne budíkem. Tedy, že zazvoní pozdě. Buď jste si ho špatně nařídili, nebo do něj vstoupil zlý duch anebo jednoduše zazvonil a vy jste ho zaklapli. Tak nějak automaticky. Rychle vstanete, vyčistíte zuby a bez snídaně ženete na tramvaj. Ta vám jako na potvoru ujede pod nosem. Bodejť by ne! Máte přece „den blbec“. V práci se přiženete na poradu o hodinu později a zdvižené obočí svého šéfa přejdete mlčením. Takové dny také mívám. Ať dělám, co dělám, ne a ne to zlomit. Ať volám, kam volám, všude obsazeno, v lepším případě mi to zvednou, ale cokoliv potřebuji, je odmítnuto. Jak říkám, „den blbec“. Já nevím jak vy, ale já už přišla na to nenechat se vyvést z míry a prostě ten den nějak přečkat. Dělat jen to nejnutnější a s půlnocí věřit, že už mám ten den za sebou a že zítra to bude úplně jiné. Radostnější. Lepší. Aspoň doufám. I když, mezi námi, ono těch zlých dnů může být za sebou i víc. Co tedy dělat, když

Znáte lidi s velkou pracovní výkonností? Jde se o ty, o kterých se říká, že jim jde práce od ruky (nebo také odsýpá, chcete-li). Jak je vůbec možné, že někdo vše zvládne „levou zadní“ a další nevyjde ze stresu? Podle mě to až tak velké umění není. Chce si to jenom dobře zorganizovat čas a přesně vymezit to, co musím v daném dni udělat. Už vás slyším, jak se mnou nesouhlasíte a dotčeně protestujete: tak to zkus pracovat u nás, chytráku. Jasně, někdy to opravdu nejde. Přijdou nenadálé schůze, porady, problémy a nová pravidla a nová řešení, a co já vím co ještě… Ale ruku na srdce! Je to až tak časté? Nechci dávat moudré rady, ale spíš bych se ráda podívala do praxe. Jedna známá nastoupila do nového zaměstnání. Je to ten typ člověka, který pracuje dle plánu (žádná pětiletka J ), ale bohužel její nadřízená je úplně opačný případ. Vysvětluje jí něco, pak se podívá na hodinky s tím, že už musí běžet a že jí to „dovysvětlí“ zítra (podotýkám, že se jedná o daňová přiznání), která mají být