Tak to vidím já !

Tak jsem vám nedávno slyšela od jedné známé: „Sice se mi tam moc nechce, ale než bych o tom polemizovala, tak se raději přemůžu a pojedu tam s ním…“ Co jako? Nikam se mi nechce, ale pojedu… Abych nečeřila vlny. Co je tedy lepší? Už samotné to slovo „přemáhat se“ mi nahání hrůzu. Základem asi bude námaha, tedy něco, k čemu budu muset vyvinout patřičnou námahu. Tu většinou vynakládám, když něco strašně chci, ale když nechci? Tak za prvé si člověk řekne, že pro jednou se nic nestane, ale za druhé se v něm probudí strach z toho, udělám-li to jednou, tak tím spíše podruhé, potřetí a pak už jaksi neustále. Asi takhle! Záleží to na tom, jestli to za to stojí. Například mě rodiče nutí ke studiu na vysoké škole a já jim nakonec vyhovím, tedy přemůžu se a jdu do toho. Někdy je to ku prospěchu věci a nakonec mě studium začne bavit. Jde o případy, kdy se učím rád, jen jsem se ocitl v období, kdy bych chtěl vydělávat peníze, abych si mohl koupit to nebo ono. Pokud mě učení nebaví nebo dokonce

Bohužel nejsem žádný zahradník. Ale květiny mám moc ráda. Moje oblíbené jsou růže. Říká se, že je to královna květin. Pro mě určitě ano. Nádherné květy lahodí oku a ta vůně! A tak i já se rozhodla, že letos vysadím na terase růži. Moment! Ale jak to vlastně všechno začalo? Mám sousedku, která má terásku plnou překrásných květin, sedí si mezi nimi, popíjí kávičku nebo pracuje. Jednoho dne mi zvolala: „Milá paní Olívie, přivezla jsem si ze zahradnictví růži, přijďte se na ni podívat.“ A tak jsem šla. Byla opravdu krásná. Tedy ta růže. Žlutá s nádhernými květy. Pravá anglická… Nadšeně jsem ji pochválila a milá sousedka řekla: „Tak jedeme.“ Sedly jsme do auta a jely. Až doteď je můj příběh zcela obyčejný. O jedné „ženské“, která má ráda kytky. Co vám budu povídat! Přijely jsme do zahradnictví, pokochaly se nádherou rostlin, nakoupily (ona si pořídila ještě jednu bílou) a jely zpátky domů. No, takhle rychle to nebylo, ale budiž. Jenže od té doby začala má noční můra. Doma se na růži

Cit, který je vlastní nejen lidem, ale všem tvorům na této planetě. Aspoň si to myslím. Copak jste neviděli dojemné fotky samice s mládětem? Ať už se jedná o opičí říši nebo třeba slony? Zdá se, že láska mateřská je tedy daná. Mateřské city jsou opěvované v každé kultuře. Jsou ale dány všem? A co tedy takzvané krkavčí matky? A víte, že krkavec se o svá mláďata příkladně stará? Proč tedy zrovna krkavec to odnesl za ty, které žádný mateřský cit nemají? Takže popořádku. Chudák krkavec nebo spíše „krkavčice“ (češtináři prominou) se používalo pro označení necitelného člověka a chamtivce. Snad za to mohl ten vzhled ptáků. Takže pokud mluvíme o krkavčí matce, pak se jedná o přenesené pojmenování a znamená to bezcitná matka. Tak to bychom měli, proč to zrovna odnesl krkavec… A teď k citu mateřskému neboli tolik opěvované lásce mateřské. Žena, která čeká dítě (a podotýkám, která chce dítě) očekává jeho příchod s obavami. Jak to zvládne? Bude ho mít ráda? „Neboj, jakmile miminko pochov