Tak to vidím já !

  Omlouvám se za to ošklivé slovo hned v nadpisu, ale jinak to asi nazvat ani nejde. Šla jsem vynést odpadky a nestačila se divit. Né, že by popelnice byla plná, to ne… Ale to okolí. Smetí se válelo všude okolo a vítr to roznášel ještě dál. Ano, dá se to svést na popeláře. Tohle slyším vždycky. Někdy tomu tak opravdu je. Říkala mi sousedka, že dotyčného pracovníka odpadové služby požádala, aby ten rozházený odpad odklidil, ale dostala takovou držkovou, že radši utekla domů. Ano, to se bohužel stává. Ale je tu jedno velké ALE. Občas vidím u kontejneru pohozené věci jako židle, kuchyňské roboty, pytle s oblečením, několik párů bot… A tak bych mohla pokračovat jako kafemlejnek. Tuhle na mě drze koukala stará pohovka a určitě si říkala: „Hádej, hádači, kdo mě sem složil…“. No, nevím. Jen se asi domýšlím, že pán nebo paní vyrazili s gaučem po půlnoci, aby je někdo neviděl. Je to fakt úděsné. Lidé mají naklizené byty, ale nepořádek v jejich okolí je nezajímá. Mně te...

  To byste rádi věděli, že? Já taky. Jenže jsou věci, o kterých se můžeme jen domýšlet. Ale začnu od začátku. Zalévala jsem květiny. Listy svěšené, květy uvadlé. „Co potřebujete, holky?“ Mluvila jsem k nim. A ony nic. Mlčely a jakoby mi říkaly: „Hádej, hádači.“ Natočila jsem tedy vodu do konvičky a zalila je. Moc nereagovaly. Listy stále visely dolů a aby toho nebylo málo, jeden z kvítků spadl na zem. Povzdychla jsem si a šla dělat něco jiného. Až večer! Jdu si pustit televizi a kouknu na kytku. A vida. Listy se zvedly vzhůru a i ten druhý kvítek se rozevřel. Dostaly napít a tak se rozhodly žít dál. Sledovala jsem film a v hlavě se mi honily myšlenky. Vždyť ty kytky jsou jako my. Lidé. Když máme hlad a žízeň, chátráme. Stejné je to se zvířaty. Se stromy. S celou přírodou. Vlastně celá naše zeměkoule to má podobně. Co když existuje svět, který má také svoji řeč. Komunikuje spolu. Jen trochu jinak. Nemluví, ale přesto se nějak domlouvá. Mezi sebou. Co my víme? Mohou ...

Možná, že už jste to někdy slyšeli. Jsou mezi námi lidé, kteří myslí hlavně na druhé a svoje já jaksi upozadí. Většinou se projevují tak, že pronáší slůvka typu „jak myslíš ty“, „jak by se ti to líbilo,“ a tak podobně. Nedávno mi vyprávěla moje bývalá spolupracovnice, která má skoro pětadevadesátiletou maminku, že mámě nebylo dobře. Možná to nebylo nic vážného, ale ona ztratila veškerou chuť do života, no prostě už měla odžito dost a nějak se jí nechtělo pokračovat dál. Jenže se bránila odejít, protože její vnučka měla v dalším měsíci porodit pravnoučka. „Nechci to Jitce zkazit, a tak musím ještě vydržet…“ Bojovala, i když by to nejraději už vzdala. Ale byla natolik obětavá a nechtěla, aby místo radosti museli mladí i smutnit. A hlavně, aby jim nepřidělala starosti a mohli se věnovat jen potěšení a nadšení z miminka. Vždyť tak dlouho Jituška na vytouženého chlapečka čekala! Ne, to jí nemůže udělat. Umře až později. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo zároveň smutné. Užívá se čast...