Abych to Jitce nezkazila…

Možná, že už jste to někdy slyšeli. Jsou mezi námi lidé, kteří myslí hlavně na druhé a svoje já jaksi upozadí. Většinou se projevují tak, že pronáší slůvka typu „jak myslíš ty“, „jak by se ti to líbilo,“ a tak podobně. Nedávno mi vyprávěla moje bývalá spolupracovnice, která má skoro pětadevadesátiletou maminku, že mámě nebylo dobře. Možná to nebylo nic vážného, ale ona ztratila veškerou chuť do života, no prostě už měla odžito dost a nějak se jí nechtělo pokračovat dál. Jenže se bránila odejít, protože její vnučka měla v dalším měsíci porodit pravnoučka. „Nechci to Jitce zkazit, a tak musím ještě vydržet…“ Bojovala, i když by to nejraději už vzdala. Ale byla natolik obětavá a nechtěla, aby místo radosti museli mladí i smutnit. A hlavně, aby jim nepřidělala starosti a mohli se věnovat jen potěšení a nadšení z miminka. Vždyť tak dlouho Jituška na vytouženého chlapečka čekala! Ne, to jí nemůže udělat. Umře až později.

Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo zároveň smutné. Užívá se často termínu „rozkrájel by se pro druhé“. Neznamená to, že do sebe začnete řezat, ale jde o snahu vyhovět okolí a obětovat se na úkor vlastních potřeb či energie. A jen tak mezi námi děvčaty, často se rozkrájíte zcela zbytečně. Vůbec to nemusí být oceněno. A chudák babička může být nakonec obviněna, že jí není dobře a nejbližší jí musí věnovat potřebnou péči.

Včera jsem byla v obchodě a přede mnou u pokladny stála paní a rovnala si obsah košíku na běžící pás. Měla tam asi tři balené chleby a pár jiných věcí. Otočila se ke mně a jaksi omluvně prohlásila: „Samý chleba, to víte, jsem chudá důchodkyně“. „To já taky,“ chtěla jsem jí odpovědět, „ale takhle chudá opravdu nejsem“. Než jsem stačila tuto větu pronést, pokračovala se slzami v očích: „Mám syna, celý život jsem se pro něj obětovala, a on mě teď vyhání z bytu. Ale ten je můj! Kam bych šla? Našel si slečnu a já prostě překážím. Dokonce mi naznačil, že už bych mohla odejít za tátou. Natrvalo…“ To už jí kanuly slzy proudem. Bylo mi jasné, že nejde o ten chleba, ale že se potřebovala někomu svěřit se svým trápením. A tak jsem jí vyslechla i za pokladnou. Nepospíchala jsem, věděla jsem, že si potřebuje ulevit. Jen jsem jí doporučila, aby se nedala, že byt si má najít chlapec, ne ona. A že by se možná měla někam obrátit o pomoc.

Známá mi vyprávěla, že se jí v noci udělalo tak špatně, až musela vzbudit manžela. Ten chtěl zavolat záchranku, ale Katka mu říkala, aby ještě počkal a neotravoval zdravotníky takhle pozdě v noci. Neposlechl ji a záchranku zavolal. Právě včas. Srdce už jelo nadoraz a minuty rozhodovaly o jejím životě. Nedá mi to a vzpomínám, kdy jsem tramvají dorazila v sobotu večer do nemocnice na pohotovost a nestačila se divit. Přijížděla jedna sanita za druhou a přivážela pacienty, kteří z lehátka většinou vyskočili jako srnky a po vyšetření šli s úsměvem domů. Sanitku už nedostali, to je jasné. Ale, že zneužili záchrannou službu je ani ve snu nenapadlo.

Někdo mi kdysi vyprávěl o své kamarádce, která v podstatě nežila svůj vlastní život. Chtěla být dobrou dcerou, a tak své rodiče rozmazlovala, jak jen mohla. Ano, většinou se rozmazlují děti, ale ona svoji pozornost zaměřila na rodiče. Obstarávala jim nákupy tak, jak oni potřebovali, vozila je po výletech a byla na telefonu dvacetčtyři hodin denně. I když si chtěli jen tak popovídat. Prostě si vsugerovala, že jsou její rodiče staří, nemocní, nesamostatní a potřebují podporu. Vůbec tak to nebylo. Byli na svůj věk zdraví a schopní. Ale co byli určitě? Byli pohodlní. Zvykli si na její péči a vůbec je nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak.

Spousta lidí nedokáže vymezit svoje osobní hranice. Druhým lidem dovolují zacházet za únosnou mez. Jde o lidi, kteří se sami pasovali do roli oběti. A to jen proto, že neznají své hranice, a tak druhým dovolují brát si z jejich života víc, než je zdrávo. Přitom je to někdy opravdu jednoduché. Často, když řekneme ne, tak se nestačíme divit. Nic se totiž nestane. Druhá strana to vezme v klidu s pokrčením ramen „tak jo“ nebo „fajn“. A pokud začne vyvádět a vyčítat, je chyba u ní. Ne v nás. Jenže člověk se bojí konfliktu, že? A to je tím zásadním problémem.

Jak říká lidová moudrost: „Rozdávej se, ale nerozdej se úplně, abys měl z čeho dávat i zítra.“

A jak to vidíte vy?