Tak to vidím já !

  Každý z nás určitě zažil něco, čemu se říká „zlý sen“. Teď nemyslím, že by se mi něco hrozného zdálo, jde spíše o to, co jsem zažila v reálném životě. Zážitek to nebyl zrovna příjemný a nerada na něj vzpomínám. Jenže málo platné, stal se, a tak se někdy opět vynoří. Po letech se tomu musím už jen smát a beru to jako malou humoresku ze svého  života. Určitě teď čekáte, jaký horor ze mě vypadne a přitom jde o záležitost pro většinu z vás příjemnou. No, abych ten úvod neprodlužovala, tak tedy… Již ve zralém věku jsem se totiž rozhodla udělat si řidičský průkaz. Podotýkám slovo „ve zralém“, protože si myslím, že to hraje také svou roli. V mládí se nám daří totiž všechno lépe, možná také proto, že je člověk lehkomyslnější a ne tak odpovědný. Nevím. To nechám na vás. Jen na vysvětlenou. Proč tak pozdě jsem si chtěla udělat řidičák? Autem jsem jezdit nepotřebovala, měla jsem ochotného manžela, který mě vždy dopravil tam, kam jsem potřebovala. Jenže najednou nebyl a já zjistila, že tahat

Doba přeje čtení. Je to doba koronavirová a ta nás nabádá k tomu, abychom se zdržovali doma. Aby toho nebylo málo, přidává se navíc i zimní období, kdy se nám také zrovna nechce moc vystrčit nos. Tedy ono by se možná chtělo vytáhnout lyže a odjet za sněhem, ale to teď jaksi moc nejde, a tak se ponejvíce zdržujeme doma. A čteme. Tedy aspoň já čtu. I když občas už není co. Knihkupectví a knihovny zavřené. Rezervace v knihovně se nehnou z místa, protože knížky nekolují. Nu což, člověk si vždy nějak poradí. Nedávno se mi dostala pod ruku kniha s názvem Panský dům. Napsala ji Anne Jacobsová a jde o trilogii. Už samotný název mě odrazoval, abych se do knihy pustila. Měla jsem obavu, že to bude červená knihovna, a to jak chudá dívka ke štěstí přišla, zrovna není moje parketa. Tedy už dávno ne, pubertu mám za sebou. Ale zrovna nebylo nic jiného po ruce anebo jsem si řekla, že trochu pohádky neuškodí a věřte nevěřte knihu jsem zhltla. Hned v prvním díle nastupuje Marie, hlavní hrdinka, jako

  Ano, toto přísloví zná každý, ale kdo se jím řídí? Většinou bývá zlehčováno a mnohdy zesměšňováno. Platí ještě vůbec? Nebo takhle… platilo to někdy? Ruku na srdce. Kdo z vás si nikdy neutrhl pár třešní ze sousední aleje nebo neodnesl tužku z kanceláře? Asi každý, dovolím si tvrdit. Jenže tady jde o něco jiného. Jedna tužka firmu nezruinuje. Jen si musí člověk říci, kde jsou hranice. Kdysi jsem pracovala v jedné zahraniční firmě, která měla v České republice pobočku. Dováželo se textilní zboží, jednoduše oblečení. Pan skladník ovšem uskladnil jen půlku přivezeného zboží, druhou část nechal odvést do krámku své paní, která tak měla stále co prodávat. Nákup byl nulový, zato vyšší byly výnosy. Manželé si tak brzy postavili domek, ba i nové auto koupili. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. No, i tady se utrhlo. V další firmě, kde jsem pracovala, byl také jeden šikula. Řídil se prý heslem ještě z dob minulých, a sice „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ A tak se dle