Tak to vidím já !

  Nahlédněme do jedné současné rodiny. Otec, matka, dvě děti. Oběd už je na stole a přítomní v pauze mezi žvýkáním potravy upřeně hledí do svých mobilních zařízení. Tak jasně, ne všude to vypadá takhle. Ale! Mnohde ano a chce se mi dodat „bohužel“. Já si pamatuji doby ještě úplně jiné. Moje sestra nezavřela při jídle pusu a táta se k ní přidával. „Když se jí, tak se nemluví,“ napomínala nás máma, ale soudě dle jejího úsměvu to nemyslela příliš vážně. Ano, u stolu se debatovalo, hádalo, smálo, žilo… „Počkej, babi, přijdu hned. Jen napíšu kamarádce, jestli půjde zítra na trénink.“ Pak sejde dolů a já ji vytáhnu na procházku do lesa. Každou chvíli nahlíží do svého telefonu, jestli už Fanča odpověděla. Nedá mi to: „Proč jí teda nezavoláš?“ ptám se. Věděla bys hned na čem jsi a mohla ten telefon už konečně strčit do kabelky.“ Zakroutí hlavou, že ne. A vysvětluje, že nerada volá, takhle je to lepší. Nerozumím tomu. Vybavuji si časy mého dětství, kdy byl jeden telefonní aparát...

  Nedávno jsem se vracela ze hřbitova a jakási paní se se mnou dala do řeči. „Také jste byla upravit hrob, že? Po zimě je třeba ho dát do pořádku,“ pokračovala. Kývla jsem na souhlas a dál jsme pokračovaly v rozhovoru na podobné téma. Jindy jsem se v supermarketu zastavila u přihrádky umělých tulipánů snad všech možných barev. Dáma vedle mne se v nich přehrabovala a začala mě ujišťovat, jaké jsou dobré pro výzdobu hřbitovní. „Jsou omyvatelné, víte. Tudíž jim déšť ani sníh neublíží a dáte-li je do vázy, vydrží věky.“ „To je nápad,“ přizvukovala jsem a hned jsem si jeden pugét hodila do košíku. Proč zrovna tenhle smutný úvod? Není smutný, je jen ze života. Doma jsem si vzpomněla na doby dávno minulé. „Nechcete hrát ve filmu, slečno?“ Oslovil mě jakýsi starší muž na Václaváku. To mi bylo krásných sedmnáct let. „Ano,“ pronesla jsem dychtivě a už viděla tu hlavní roli. „Ale musím se zeptat doma,“ špitla jsem ještě. „Tak dobrá,“ odvětil ten starší muž, „zítra u koně ve 1...

„Hele, četla jsi poslední Mornštajnovou? Browna? Máš ráda psychologické thrillery? Nebo spíš historické knížky? Literaturu faktu? Ano, o literatuře se lidé baví rádi. A všude. Ale ještě nikdy jsem neslyšela slova jako: „Máš ráda Hrubína?“ „A co takhle Blues pro bláznivou holku?“ To je Václav Hrabě. Co tím chci vyjádřit? Nic, co by nebylo známo. Že poezie se moc nečte. Nějak vyšla z módy. A ti, kteří ji čtou, se za to málem stydí. Tak schválně, znáte to? „Na trávě ležím, všude květ, vánek jde voňavým ložem, ach, Bože, Bože, to je let, co jsem tu srdce ryl nožem“   Ano, správně. Jaroslav Seifert a jeho Jarní den. To mě jen tak napadlo, když už tu máme to jaro. Název tohoto blogu jsem si vypůjčila z písně Jiřího Suchého. Ano, nejenže poezie nikoho nezabije, ale také obohacuje. A jak vlastně dělíme tu poezii? To známe asi ze školy. Lyrika a epika. Lyrika, která se noří do hloubi našeho nitra a vyjadřuje subjektivní pocity a nálady autora. Dále se rozděluje na intimní, ...