Budou lidé němí?

 

Nahlédněme do jedné současné rodiny. Otec, matka, dvě děti. Oběd už je na stole a přítomní v pauze mezi žvýkáním potravy upřeně hledí do svých mobilních zařízení. Tak jasně, ne všude to vypadá takhle. Ale! Mnohde ano a chce se mi dodat „bohužel“. Já si pamatuji doby ještě úplně jiné. Moje sestra nezavřela při jídle pusu a táta se k ní přidával. „Když se jí, tak se nemluví,“ napomínala nás máma, ale soudě dle jejího úsměvu to nemyslela příliš vážně. Ano, u stolu se debatovalo, hádalo, smálo, žilo…

„Počkej, babi, přijdu hned. Jen napíšu kamarádce, jestli půjde zítra na trénink.“ Pak sejde dolů a já ji vytáhnu na procházku do lesa. Každou chvíli nahlíží do svého telefonu, jestli už Fanča odpověděla. Nedá mi to: „Proč jí teda nezavoláš?“ ptám se. Věděla bys hned na čem jsi a mohla ten telefon už konečně strčit do kabelky.“ Zakroutí hlavou, že ne. A vysvětluje, že nerada volá, takhle je to lepší. Nerozumím tomu. Vybavuji si časy mého dětství, kdy byl jeden telefonní aparát v domě a my se svolávali křikem po okny. „Pavlo,“ ječela jsem na okna v přízemí, kde moje kamarádka bydlela. „Půjdeš ven?“ Jasně, mohla jsem zazvonit na zvonek, ale takhle to fungovalo taky. V pozdějších dobách, kdy už měl pevnou linku kdekdo si nepamatuji, že bych ji využívala k vyzvání kámošky, aby šla ven, natož, jestli se uvidíme na tréninku basketu.

Lidé spolu přestávají komunikovat. Úplně. Vidíte to v tramvaji, vlaku, a dokonce i v restauraci. Jdou na společný oběd a místo klábosení, zírají do svého neodbytného dvojčete, mobilu. Soused mi vyprávěl, že se jednou sešli výjimečně všichni u večeře a starší dcera se udiveně zeptala: „To jsou už Vánoce, nebo co?“ „Nejsou, a proč se ptáš?“ „Že jsme se tu sešli všichni u jednoho stolu, odpověděla a dál už ho nevnímala. „Tak si budeme něco povídat,“ nevzdával to táta a hned se zeptal: „Co ve škole?“ Odpovědí mu bylo ticho. Dokonce ani jedno ze tří děti nezvedlo zrak. Opakoval svoji otázku tedy ještě jednou a pěkně nahlas. Všichni jen zvedli obočí a dál se věnovali své činnosti. Nakonec to nevydržel. Vyrval wifinu a bylo to. Pak následoval jen hysterický výbuch. „Okamžitě tu wifi zase zapni,“ křičeli jeden přes druhého. A tady už radši přestanu. Stejně víte, jak to asi dopadlo, že?

Stejně to nechápu. Lidé si píší sáhodlouhé zprávy místo, aby si jedním hovorem řekli, co a jak. Případně použijí hlasovou zprávu, to, když už ruka opravdu stávkuje. A já se ptám. Co takhle zavolat a místo hlasovky to říct pěkně naživo. Já si myslím, že už to lidé ani neumí. Je to jakýsi ostych ze svého hlasu. Nebo bůhvíco… Jinak si to nedokážu vysvětlit. Hanka mi říkala, že poslala zprávu Petrovi kvůli setkání spolužáků v příštím týdnu. Během dne kontrolovala, jestli jí už odpověděl a byla celý den jak na jehlách. K večeru to vzdala a sebrala odvahu mu zavolat. Vzal to hned. Ukázalo se, že celý den truhlařil a na mobil se ani nepodíval. Až teprve, když zazvonil, si ho vzal k uchu. Nebylo by jednodušší zavolat hned ráno?

Jak mi prozradil strejda Google, tak komunikace nezanikla. Jen se změnila z osobního kontaktu na digitální či povrchní konverzaci. Takže, lidé se spolu dorozumívají hodně, ale přes obrazovky či telefony. A jedno tady v tomto případě chybí. Jsou to gesta, mimika a oční kontakt, tedy všechno to, co je důležité pro pochopení emocí. Víte, rychle napsat nějaký vzkaz postrádá často empatii, a to je jakési odlidštění, ne? Když s někým melu páté přes deváté z očí do očí, vnímám i názory a pocity druhých lidí. A to je to, co dělá člověka člověkem. Jakmile se přestane komunikovat i v rodině, mezi partnery, vede to často k rozpadu vztahu. Protože právě jen společné plány a cíle mohou posouvat vztah dál. Pokud tomu tak není, stává se z partnerů spolubydlící nebo dokonce cizí osoby.

A tak si říkám, jak to bude vypadat za sto let? Ztratí lidé svoji výhodu před ostatními živočichy? Tedy řeč? Budou ji ještě potřebovat? Nevím. Vzpomínám si, že když jsem byla malá holka, tak jsem někde četla, že v budoucnu nebudou mít lidi zuby. Vyděsilo mě to. Psalo se tam, že je nebudou postrádat. Strava už bude natolik kašovitá nebo ve formě pilule, že jim zuby nebudou k ničemu, a tak zakrní. No, zuby zatím pořád ještě potřebujeme. Tak snad se ani ta řeč jen tak neztratí. Kdo ví…

Ale to už je asi vážně sci-fi. Jenže jedno se ukazuje už dnes. A to je otupování mozku, což znamená neschopnost formulovat myšlenky. A také slovní zásoba je stále jednodušší. Ať chcete nebo ne, mozek strádá. Nudí se. Ale co je podle mě horší je sociální odcizení. Byly doby, kdy mě zastavovali cizinci a ptali se na cestu na Hrad. To je dávno pravěk. Dnes je pozoruji s mobily v ruce, které jim ukazují správnou trasu. Určitě přesnější, než bych udala já, ale, až se vrátí do své domoviny a ukážou svých nejbližším fotky Pražského hradu, přijdou o jednu vzpomínku. Jak se dorozumívali rukama nohama s nějakou paní na chodníku a jak se nakonec nejen domluvili, ale společně i zasmáli a vyměnili adresy. Proč ne? Svět je malý a mohou se navštívit. K Al na návštěvu nepřiletí, bydlí s nimi.

„Těžko vypovědět, kolik náklonnosti si člověk získá u moudrých vlídností a přívětivostí v hovoru.“ – Marcus Tullius Cicero

A jak to vidíte vy?