Tak to vidím já !

  „Jé, mě tak baví moje práce,“ nebo „Vždycky jsem věděl, co chci dělat“ jsou věty, které slyšíme stále méně. A přitom se zdá, že možností přibývá a také další a další obory, kde se uplatnit, rostou. No, možná to tak není, možná se o tom jen píše. Kdo ví? Anebo je tu druhá eventualita, že místo práce jsou tu jiná lákadla. To ať si každý laskavě vybere sám. Jistě, jsou lidé, kteří mají to štěstí, že něco umí nadprůměrně už od malička, tedy mají pěvecké nadaní (myslím nadstandardní a ne to, že si ráda zazpívám), vynikají ve sportu nebo hrají své první loutkové představení. A pak jsou tu ti, kteří nic z toho nemají a vlastně neustále tápají, kudy se vydat. A i když svoji cestu najdou, i tak to není vůbec jednoduché. Buď nemají štěstí potkat ty správné lidi, kteří je postrčí tam, kam chtějí dojít nebo nevyrostli v té správné době, a co si budeme povídat, protekce byla, je a bude. Proto leckdy studují obory, které jim nic neříkají, jen, aby měli diplom, tedy nějaké potvrzení, že mohou nas

  Zima je dlouhá, tma spadne už kolem páté, k tomu fouká vítr, no prostě počasí, že by psa ven nevyhnal. A já se těším na jaro. Na to, jak se stromy obalí listím, jak se objeví první květiny a poupata, jak se prodlouží den a nálada se mi zvedne o padesát procent. Jiný to má třeba naopak. Těší se na zimu, až bude moct vyrazit do hor, na lyže nebo si jen tak posedět s přáteli u dobrého moku. Další se už nemůže dočkat léta, protože letos plánuje cestu po Evropě nebo jiná dobrodružství. Ale může být i těšení úplně jiného zrna. To třeba, když vyjde zajímavá knížka a já z knihkupectví doslova běžím domů, aby se už mohla začíst. No, jedno je společné. A to těšení se… Jistě, důvod těšení se s věkem mění. Malé dítě se nemůže dočkat svých narozenin nebo Ježíška a zoufale odškrtává dny, kdy už událost přijde a dostanou své vytoužené dárky. Mladá rodina nedočkavě očekává miminko a po večerech skládá košilky a dupačky do komínku. Ale jsou i jiné druhy těšení. Pokud se nemůžu dočkat konce pracovní

  Naštvala vás nadřízená v práci? Obvinila vás neoprávněně, že jste něco udělali špatně? Plná vzteku a zloby jedete tramvají a doufáte, že vztek zmizí. Ale ouha! Je tam uvnitř nalepený snad na všechny orgány a ven se mu nechce ani za nic. Odemknete dveře vašeho bytu a v chodbě uvidíte plno bot, tenisek a jiných škrpálů. „Sakra, to si je nemůžete uložit do police? Kolikrát vám to mám říkat?“ řvete na děti a do bot kopete jako pominutí. Ratolesti zmizí ve svém pokojíčku, ale do cesty se vám připlete manžel, který nestihl vzít roha. „To jim nemůžeš něco říct? Je to pořád dokola, všechno dělám jenom já a ty se válíš na gauči!“ A teď mohou nastat dva scénáře. První, že manžel zarytě mlčí a kouká, kde nechal tesař díru a druhý, že se vám bojovně postaví a zaútočí též. Ach jo. Ty emoce! Jenže ony nás nepřepadnou z ničeho nic, mají vždycky nějaký důvod. Nejde o virus, kterým jsme se mohli nakazit v tramvaji. Jen někdo z nás je prostě emotivní více, jiný méně. Ale člověk úplně bez emocí asi n