Tak to vidím já !

  Všimli jste si, jak každý člověk preferuje různé chutě? Někdo je na sladké, jiný dává přednost slanému pokrmu, další si pochvaluje, když to pěkně pálí… Já mám ráda kyselé, dále jídlo pikantní a slané. Ne, že bych vůbec nejedla sladké. Čokoládu mám moc ráda. Ale nejraději tu hořkou. Přemýšlela jsem o tom. Možná pro tu chuť kakaa. V mléčné čokoládě se ta chuť jaksi ztrácí. Ale na co vůbec nejsem, jsou buchty, koláče, bábovky a jiné dobroty. Aspoň to dobrotami všichni nazývají. Snaží se před těmito lahůdkami vyvarovat jako čert kříži, neboť se po tom tloustne. Mně to nehrozí. V rodinném albu mám uchované fotky z mého raného dětství. Jsem tam já, jak jím koláč s povidly. No jím. Vybírám prstem ta povidla a zbytek pokládám na stůl. Jindy je to zase mák nebo tvaroh. Prostě jakákoliv nádivka. Nechutnají mi ani buchtičky se šodó. Ten vanilkový krém sním a buchtičky nechám. Zajímalo by mě, čím to může být. Celá rodina se mohla po sladkém utlouct. No, maminka ne. Ta jedla opravdu jako vrabec

  Jistě si vzpomenete, že když jsme byly malé děti a kdykoli se ozvala hudba (jakákoliv) poskakovaly jsme v jejím rytmu. A podotýkám, že i ti z nás, kteří se v dospělém věku tanci spíše vyhýbali. Ale ať je to, jak je to, v letech opuštění základní školy jsme vtrhli do víru diskoték, čajů, plesů a tanečních. Ty nesmím zapomenout, protože na ty si většina z nás uchovává vzpomínku. Neučili nás tam jen tance klasické jako valčík, tango nebo polku, ale i společenské chování. No, učili… Snažili se naučit. Já mám vzpomínku na taneční spojenou s mojí krátkozrakostí. Měla jsem už tehdy nějaké dioptrie a do dálky neviděla úplně nejlépe. Ale brýle jsem samozřejmě nenosila, to bych se raději „umžourala“. No a tehdy jsme stáli všichni účastníci pěkně v kruhu kolem tanečního mistra a jeho partnerky. Ti předváděli kroky už nevím k jakému tanci. Já měla na sobě tmavě modré sametové šaty lemované bílou krajkou, které byly tolik odlišné od světlých šatů ostatních dívek. Abych to zkrátila, byla jsem pr

  Milá Blážo! Milý Jaroslave! Tak většinou začínaly dopisy, které kdysi byly velice důležitou formou komunikace. Pro moji generaci věc naprosto normální a běžná. Některé z nich mám pořád schované, jako například dopisy z vojny od mé první lásky, nebo i ty od mámy, když jsem žila v zahraničí. Dopisy se psaly již od doby, kdy bylo vynalezeno písmo. Dokonce už ve Starověkém Egyptě nebo Číně, dopisy psali i Sumérové, Řekové i Římané. A tím myslím dopisy soukromé, především milostného obsahu nebo dopisy diplomatické. Mě jako mladou dívku uchvátily dopisy Marie de Sévigné, francouzské šlechtičny, která žila v 17. století. Vyšly u nás dokonce knižně. Tato vzdělaná dáma měla velmi blízký vztah se svou dcerou, která se bohužel po svém sňatku odstěhovala z Paříže do Provence za svým manželem. Marie Rabutin Chantal de Sévigné (celé její jméno) ji pravidelně informovala formou dopisů událostmi ze dvora Ludvíka XIV, ale i ze svých výletů do lázní, rozebírá v dopisech různé klevety ze společnosti

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl.“ Začala jsem známým citátem Jana Wericha. Pravda, není celý, pokračuje také zajímavě: „… a když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ No, do dnešního blogu se mi hodí jen ta první část citátu. Víte, mám občas pocit, že někteří lidé se na svět koukají pořád nabručeně, naštvaně, jako by život byl jen samé utrpení. A to tak přece vůbec není. Život by měl být zábavný, ne? Když už tedy jsme. Všimněte si, že jsem použila podmiňovací čas, protože to „by měl“ je na místě. Často tomu tak není. Nechci tím říct, že je každý den posvícení a každý z nás má určitě nárok „na své špatné dny“, ale… Nevím, ale občas se mi zdá, že špatná nálada je jakási specialita naší české mentality. Jen se zkusmo zeptejte souseda: „Jak se máš?“ „Blbě,“ řekne. „Prší“, dodá.  To asi pochopíte. A proto, jakmile vysvitne slunko, hned se ptáte: „Jak se máš?“ „Blbě,“ odpoví vám. „Je vedro,“ dodá. A tak v něk