Dopis nebo email?

 

Milá Blážo! Milý Jaroslave! Tak většinou začínaly dopisy, které kdysi byly velice důležitou formou komunikace. Pro moji generaci věc naprosto normální a běžná. Některé z nich mám pořád schované, jako například dopisy z vojny od mé první lásky, nebo i ty od mámy, když jsem žila v zahraničí.

Dopisy se psaly již od doby, kdy bylo vynalezeno písmo. Dokonce už ve Starověkém Egyptě nebo Číně, dopisy psali i Sumérové, Řekové i Římané. A tím myslím dopisy soukromé, především milostného obsahu nebo dopisy diplomatické. Mě jako mladou dívku uchvátily dopisy Marie de Sévigné, francouzské šlechtičny, která žila v 17. století. Vyšly u nás dokonce knižně. Tato vzdělaná dáma měla velmi blízký vztah se svou dcerou, která se bohužel po svém sňatku odstěhovala z Paříže do Provence za svým manželem. Marie Rabutin Chantal de Sévigné (celé její jméno) ji pravidelně informovala formou dopisů událostmi ze dvora Ludvíka XIV, ale i ze svých výletů do lázní, rozebírá v dopisech různé klevety ze společnosti i okruhu svých známých, ze soudních přelíčení a v každém dopise ujišťuje dceru o své lásce k ní a k vnoučatům. Tyto dopisy jsou nejen literárním dílem, ale i svědectvím o době, kdy paní de Sévigné žila. Její dopisy jsou vtipné a jsou nejen kronikou doby, ale i osobním příkladem mateřské lásky.

Dopisy částečně vytlačil telefon, telegraf, internet a také samozřejmě mobil. Psané SMS je oproti dopisům stručné. Použila bych slůvko velmi. Dokonce používá místo celých slov i zkratky nebo obrázkové symboly. Já jsem z nich často vedle jako jedle. Čímž chci říci, že některým zkratkám mám problém porozumět. Třeba takové OMG bylo pro mě velkým oříškem. Základním atributem psaní textových zpráv je rychlost, spěch a angličtina. V komunikaci to znamená zkratky a zase zkratky. Ty jsou proložené nejrůznějšími smajlíky, zvířátky a symboly. Jako v tom Starověkém Egyptě. Možná kdyby některý z faraónů vstal v mrtvých, neměl by se čtením takové potíže jako já. Ne, nebojte se, už jsem to také zvládla. A docela mi to jde.

Ale zpátky k dopisům. Ty zcela nahradil email. Domnívám se, že i to „milá Blážo!“ nebo „milý Jaroslave!“ nahradilo oslovení zcela jiné. Neformální. Moderní. Výhoda emailů je jasná. Rychlost. Žije-li můj přítel, kamarád, potomek na Bahamách nebo v Turecku, moje zpráva k němu doletí během vteřin. Nemusím na poštu, nemusím použít obálku s nápisem „letecky“ nebo službu „express“. A to nemluvím o středověku, kdy byl vysílán posel, aby doručil důležité zprávy. „Pošli posly,“ jak se říká v pohádce Šíleně smutná princezna. Tito chudáci museli jet co nejrychleji po cestách necestách, v dešti i větru, měnili uštvané koně v poštovních stanicích a často ani nedojeli při tehdejší nebezpečnosti lapků a loupežníků. Číhali všude. Anebo dojeli, ale obsah zprávy byl již neplatný. Jó, zlatý email.

Ale jednu nevýhodu email má. Sice vám rychle sdělí důležité novinky a i hřejivá slova, jak moc mu/jí chybíte, ale… Ta touha, kdy jste dennodenně vyhlíželi pošťáka s otázkou, jestli pro vás něco nese, a pokud kývl hlavou, že ano, ta radost, se kterou jste utíkali do svého pokoje… Někdo nedočkavě trhal obálku, jiný používal speciální nožík na dopisy, aby psaní nepoškodil. A pak přišlo to nejdůležitější. Písmo. Každý z nás píše jinak. Někdo úpravně jako školák, další sklání písmenka doleva, jiný doprava, někdo preferuje písmena velká, další droboučká, jiný používá dokonce písmena tiskací. Ale především to písmo je typickou ukázkou někoho, kdo je blízký právě jen vám. A to email prostě neumí. Tedy zatím. A právě proto schovávám i některé staré pohlednice po prarodičích. Ani ne tak pro obsah sdělení, ale právě pro to písmo, tak typické pro pradědečka nebo prababičku.

A to je asi vše, co jsem vám chtěla říct. A propos! Víte, který milostný dopis se píše nejhůře? „Dva milostné dopisy se píší nejhůř – první a poslední.“ (Francesco Petrarca, italský učenec a básník).

A jak to vidíte vy?