Tak to vidím já !

  Nedávno jsem byla na jednom pracovním setkání a kolegyně s sebou vzala i malou dcerku. Neměla hlídání. Ale o tom psát nechci. Shodou okolností jsem seděla vedle té malé a nestačila se divit, co všechno jsem se dozvěděla. Například to, že má v kabelce skřítky. „Chceš je vidět?“ ptala se mě docela vážně. „Jasně,“ přikývla jsem. A byli tam. Možná je nikdo další neviděl, jen já a ta malá holčička, ale prostě my dvě ano. Co k tomu dodat? Fantazii se meze nekladou. Fantazie pochází z řeckého slova fantasma, což znamená obraz, přelud. Jen tak na okraj, na co všechno ti Řekové nepřišli, že? Já se hluboce před nimi skláním ještě dnes. Vždyť dávné řecké báje zrodila lidová fantazie v době, kdy ostatní národy neznali ještě ani železný pluh. A jen těžko si dnes dokážeme představit člověka, který by nevěděl, kdo byl Prométheus, Afrodita, Herkules nebo Sirény a Kyklopové. To jsem ale odbočila. Co to tedy fantazie je? Jde o proces, kterým se vytvářejí fantazijní představy a obrazy. Pamatujete s

  Zastesklo se vám někdy po dětství? Po nějaké konkrétní osobě, která už tu není? Tak věřte, že mně ano. Nevím, jestli se tomu říká stesk nebo nostalgie, možná spíš to druhé. To, co už je dávno pryč a vrátit se nemůže. Ale nedá se nic dělat. Co je pryč, je pryč a člověk by měl být rád, že pokud jeho dětství bylo šťastné, žije vlastně ve vzpomínkách pořád. Zrovna tak i blízký člověk. Problém je snad jen v tom, že ne vždy jsme té osobě řekli vše, co bychom měli, nebo se omluvili za některá svá jednání, názory a frustrace. S tím už nezbývá nic jiného než se vyrovnat. Smířit. Možná omluvit se v duchu. Nebo napsat to „promiň“ na papír a pak třeba spálit. Uleví se. A právě proto říkám svému okolí, važte svá slova. Jednou by vás mohla mrzet. Ale vím, že to nemá smysl. Jiné stesky mohou být po místech, kde jsme vyrůstali. Jsou ta nejúžasnější. Ale to je jen iluze. Nejsou. Úžasné jsou pro vás, protože díky nim se vám vybavují ty nejkrásnější zážitky s kamarády. Les byl vždycky nejzelenější, r

  Ano, už je tomu tak. Jsem z generace, jejíž technologické vynálezy začínaly a končily u televize a telefonu. Tomu nepřenosnému, majícího své místo většinou v obývacím pokoji. Jinak k zapisování důležitých informací sloužila všudypřítomná tužka a blok, kalendář nebo diář. Psát jsme se naučili už v první třídě, někdo dokonce ještě dřív, takže se zapisováním, co nemám zapomenout, nebyly potíže. V pondělí jsem se koukla do diáře a hned bylo vše jasné. Změna přišla až s moderními technologiemi. Jasně, říkáte si, a kde je problém? Není. Tedy pro vás, kteří se už s mobilem narodili. Aby bylo jasno, já vůbec nic proti moderním vymoženostem nemám. Naopak. Jsem ráda, že tu jsou a že slouží. Ale to máte tak. Vezměte si třeba takový mobilní telefon. Úžasná věc. Rychlé spojení se světem a spousta dalších funkcí a aplikací, které se dají využívat. Naučila jsem se to i já. Jenže! Telefon začal neúprosně hlásit, že paměť je již plná, ne-li přeplněná. Nejprve jsem se smutkem začala smazávat některé