Zrovna se mi zastesklo …

 

Zastesklo se vám někdy po dětství? Po nějaké konkrétní osobě, která už tu není? Tak věřte, že mně ano. Nevím, jestli se tomu říká stesk nebo nostalgie, možná spíš to druhé. To, co už je dávno pryč a vrátit se nemůže. Ale nedá se nic dělat. Co je pryč, je pryč a člověk by měl být rád, že pokud jeho dětství bylo šťastné, žije vlastně ve vzpomínkách pořád. Zrovna tak i blízký člověk. Problém je snad jen v tom, že ne vždy jsme té osobě řekli vše, co bychom měli, nebo se omluvili za některá svá jednání, názory a frustrace. S tím už nezbývá nic jiného než se vyrovnat. Smířit. Možná omluvit se v duchu. Nebo napsat to „promiň“ na papír a pak třeba spálit. Uleví se. A právě proto říkám svému okolí, važte svá slova. Jednou by vás mohla mrzet. Ale vím, že to nemá smysl.

Jiné stesky mohou být po místech, kde jsme vyrůstali. Jsou ta nejúžasnější. Ale to je jen iluze. Nejsou. Úžasné jsou pro vás, protože díky nim se vám vybavují ty nejkrásnější zážitky s kamarády. Les byl vždycky nejzelenější, rybník nejmodřejší, potůček plný pstruhů… Opravdu? Možná ano. I váš dům byl velký, patrový, omítnutý nažluto, okna prostorná a před domem záhonky plné květin. Ozvala se mi kamarádka z dětství a do těch míst jsme se rozjely. Realita byla trochu jiná než ve vzpomínkách. Les tam byl, ale tak nějak obyčejný. Rybník se podobal spíše černé tůňce a v potůčku ne a ne spatřit aspoň jednu rybku. A váš dům? Spíš oprýskaný a záhonky se také nepyšnily krásnými květy. Jestli tomu dřív bylo jinak nebo ne, není vlastně vůbec podstatné. Podstatné je to, co zůstalo ve vašich vzpomínkách, až na vás přijde melancholie.

Jiný stesk může být třeba ten dětský, na letních táborech. I když tady záleží na povaze každého z nás. Pro mě to byla hrůza. Nejsem totiž moc do kolektivu, spíš samotář a ještě ke všemu nejsem hravá. A už vůbec ne sportovec. Pro děti jiného ražení je ovšem tábor ráj. Ale nemyslete si, on ten dětský tábor dá často citově zabrat nejen dětem, ale i jejich rodičům. Zvláště, když potomek posílá z tábora srdceryvné smsky typu: „Maminko, tatínku, přijeďte si pro mě. Mně se tady nelíbí.“ Zvláště maminky to pak doma obrečí a nejeden večer se mezi rodiče rozvine hádka. Prostě někdo je „mamánek“ více, jiný méně. Má mladší vnučka se ke mně vždy těšila, ale jak přišel večer, bylo zle. Výraz obličeje se úplně změnil a nechtěla ani pohádku. Chtěla maminku. A dalo mi dost práce ji ukonejšit. Ta starší si ale vůbec nevzpomněla. Tak vidíte. Každý jsme holt jiný. A tak se přimlouvám za ta děcka, která na tábor nechtějí. Asi nejsou ještě zralá anebo je to prostě netáhne.

Děti vyrostou a střední školu většinou navštěvují blízko svého bydliště. Na vysokou ale většina již může vyrazit do světa. Opuštění rodného hnízda středoškoláci často s touhou vyhlížejí, ale i tady se může stát, že se vynoří stesk po rodině a starých kamarádech. Je to tak. Člověk se těší, že bude absolutně svobodný, dělat si co chce, a pak ho překvapí, že občas zatouží po věcech, které mu dříve šly na nervy. Tedy doma. Znám jednu dívku, která například v Londýně vzpomínala na vůni přípravku, kterou máma myla okna. S podobnými pocity se setkává spousta lidí a netřeba se za ně stydět. Většinou záleží na kvalitě rodinného zázemí, na kamarádech, spolužácích ze střední školy, ale také na zkušenostech s dlouhodobějším pobytem mimo domov. A samozřejmě také osobnostní vlastnosti. Určitě extroverti se adaptují lépe než introverti.

Mnoho lidí žije v cizině natrvalo. Emigrovali a druhá vlast se stala jejich domovem. Když čtete jejich vzpomínky nebo je slyšíte vyprávět, je to rozdílné. Měla jsem přítelkyni. Její sestra, studentka medicíny, emigrovala v roce 1968 i se svým přítelem. V cizině se vzali, dostudovali, narodily se jim děti a řekněme slovy básníka, že vše bylo zalité sluncem. Přizpůsobili se velmi rychle. Po několika letech za nimi přijela i moje kamarádka. Tušila jsem, že se už neuvidíme. Když jsme spolu mluvily v roce 1990, byl to jiný člověk. Nezvykla si. Chyběla jí Praha a své nostalgii říkala „Hradčanský komplex“. Scházelo jí úplně všechno. Nejen Hradčany. I když ty asi nejvíce. Ale i chleba Šumava nebo gumové rohlíky. Se sestrou a svým švagrem měla neustálé konflikty, obviňovali ji, že je agent a já nevím, co všechno. Prostě stesk po domově byl nesmírný a připravil jí mnohé horké chvíle. No, závěr je jasný. Přestěhovala se zpátky do Prahy, do malé garsonky a chodily jsme spolu po kavárnách, do kina, do divadla. Ožila.

Tak vidíte, není to u každého z nás stejné. Nejsme ze stejného těsta. Prostě někdo si stýská víc, někdo míň. A lék na to žádný není. Nepomáhá heřmánek ani Bachovy kapky. Snad jen rodina, přátelé a nové výzvy. Prostě být aktivní. Mít radost z nových věcí a dopřávat si hodně veselosti. „Proto se pořádají slavnosti a hry, aby se náš duch nejrůznějšími způsoby zotavil z únavy a zbavil se skleslosti a stesků.“ To jsou slova starověkého athénského politika Perikla a představte si, že žil v roce 494-429 před Kristem. No málo platné, byl to zlatý věk Athén.

A vám se někdy stýská?