Tak to vidím já !

Tak tohle slovo fakt nesnáším. Jak se může někdo nudit? Dneska!? Když je tolik věcí a příležitostí vidět, poznat, naučit se, slyšet, přečíst… A přesto jsou lidé, co se nudí. Pokud se jim stane, že navíc vypadnou z pracovního procesu, jsou tak zaskočeni, že nevědí, jak s neplánovaným volným časem naložit. A tak sedí a koukají, co kde utřít, vysát, přesunout, urovnat. No, ono je to fajn. Udělat si čas od času pořádek. Ale i ten velký úklid je jednou hotov a co dál? Moje bývalá spolužačka bydlí v zástavbě rodinných domků a té ulici, ve které žije, říká „ulice vdov“. Určitě se ptáte proč. A vůbec, co je na vdovském stavu strašného? Určitě nic. Jenže tyto vdovy (nevím, jestli i v jiných ulicích a jiných městech) stojí denně jako sochy v okně a za poodhrnutou záclonou pozorují, kdo po ulici jde, s kým jde, jak jde, co má na sobě, atakdále. Jejich detektivní práce trvá leckdy hodinu a hurá prožijí tak „hodinu bez nudy“… na druhý den se pak vdovy sejdou a vzájemně si sdělují své zážitky z 

Všimněte si, že jsem do názvu nedala „vesnici“, ale venkov, protože mi to připadá jaksi hezčí, důstojnější… i když myslím jedno a totéž. A proč mne zrovna napadlo toto téma? Mám žáka, již pána v letech, který se do jedné takové krásné vísky u Prahy (opravdu kousek, jednou to asi bude součást Prahy) přestěhoval. Ba co víc! Postavil krásný dům. Dům je opravdu víc než krásný, neb pán je architekt. Do této vísky přesídlilo mnoho dalších „cizinců“… Ne opravdových (ty přece my Češi tady nechceme), ale převážně Pražáků nebo jiných přespolních… A tak se tam sešla parta prima lidí – od dirigenta až po profesora matematiky… No a tito lidé začali vesnici měnit k obrazu svému. Dostali se do zastupitelstva obce a začali konat. Nová škola od první do deváté třídy, náměstí s kašnou, kavárna a cukrárna, provizorní kino, mužský a ženský sbor, ochotnické divadlo… Prostě, kdo umí, umí… A mohou z toho profitovat všichni… Jenže! To bychom nebyli v Čechách. Starousedlíci se vzbouřili. Nikdy tady nebylo ni

Co to je samota? Stále totiž kolem sebe slyším, nechci být sám (sama), koho bych si ve svém věku ještě našla (našel)… mohlo by to být horší… V podstatě mi nic nechybí… nebije mě, peníze mi dává, je hodný… no, že jsme spolu vlastně jen už ze zvyku a že spolu už ani nekomunikujeme, ba co víc, ani necítíme potřebu komunikovat… „stejně to nemá to cenu a hned bychom se pohádali“… proto se radši omezíme na minimum, což je v mnohém případě „ahoj“ a pak už si zalezeme do svého kouta, ke své televizi, ke své knize nebo ke svému počítači. Měla jsem „nápadníka“, kterého jsem nechtěla, a tak jsem mu s maminkovskou láskou radila, aby si našel partnerku v seznamce. Jednu našel, ale prchal od ní mílovými kroky do samoty. Aby ho nezadusila. Říkal mi, že to bylo čiré zoufalství., protože ho prosila, aby u ní zůstal, že potřebuje pro někoho vařit, na někoho prát, starat se o něj. Dělala to tak celý život a jinak žít ani neumí. Přesně to, co on nehledal. Vařit uměl sám a výborně, pračku měl automatic