Tak to vidím já !

  Kdo by neznal slavnou divadelní hru od Moliéra, že? Tento pán nebyl jen velký spisovatel, ale hlavně úžasný pozorovatel lidí. Stačilo mu rozhlédnout se kolem sebe a hned měl o čem psát. Geniální, pane Moliére. Argan, tedy ústřední postava, si o sobě myslí, že je nemocný a dává to všem patřičně najevo. Jenže je ale zdravý. Lékař potvrzuje jeho myšlenky a předepisuje mu léky, za které Argan utrácí dost peněz… A teď se přesunu ze 17. století, ve kterém autor žil, do dneška. Možná jste se ve svém okolí setkali s lidmi, kteří si neustále stěžují na své zdraví. To samo o sobě ještě nic neznamená. Každého občas bolí hlava, záda, břicho… Zdravý nemocný jde ale dál. „Škrábe mě stále v krku, určitě mám rakovinu,“ pronáší smutně a objedná se k lékaři. Tam pokračuje ve výčtu svých potíží: „Točí se mi hlava, jsem tak slabý, že sotva udělám pár kroků…“ A tak začne nekonečné kolečko vyšetření. Krev, sono, ultrazvuk… Výsledek nula. Poté nastoupí nový lékař, další a další specialisté. Hypochondrovi

  A máme to tu. Zase jedno slovo složené, čímž myslím slovo z nadpisu, tedy dobrosrdečnost. Obě slova jsou významu pozitivního a ukazují tak na člověka dobrého a ještě navíc se srdcem na správném místě. O takovém člověku se říká, že má srdce na dlani nebo srdce ze zlata. Vyberte si! Takový člověk si určitě zaslouží plný počet bodů, ale může se stát, že zatímco on dává, tak někteří jen berou. Prostě toho dobráka využívají. Mít ve své blízkosti dobrosrdečného člověka je víc než výhra v loterii. Na takového jedince se můžete totiž vždycky spolehnout. Potřebujete poradit? Potřebujete pomoc? Zavolejte panu nebo paní DS (DobroSrdečný/á). Bývá k dispozici pokaždé, když ho potřebujete. Jak ho poznáte? Snadno. Je laskavý ke svým podřízeným, ujímá se opuštěných zvířátek, štědře obdarovává bezdomovce… Já si vždycky na tyto lidi vzpomenu pokaždé, když se vybírají peníze na dobrou věc. A vždycky radostně pookřeji, kolik dobrých lidí je mezi námi. Pomoc potřebuje občas každý z nás. Zákon schválnos

  Včera jsem stála na zastávce tramvaje a přišel ke mně mladý muž a daroval mi růži. Jen tak. Abyste rozuměli, nedal ji jenom mně, ale všem stojícím dámám na věk nehledíc. Mladé dívčině nebo už starší babičce ji podával s úsměvem a přáním hezkého dne. Blázen, pronesl kdosi. A tady to máte! Jakmile člověk udělá něco výjimečného a nezištného, označí ho okolí za blázna. A mně se chce na to odpovědět, hýčkejme si takové blázny! Nebo z jiného soudku. „Já se z toho asi zblázním,“ říkáte, když vám začínají přerůstat věci přes hlavu. Práce se kupí, papíry se hromadí a vám se blíží termín odevzdání. A vy jste pořád na začátku. A tak je lepší se zbláznit. Alespoň slovně. Doopravdy už by to bylo horší. No jo, ale kde je ta hranice mezi bláznovstvím a normalitou? Každý to má nastaveno jinak. Manžel mé známé žije podle horoskopu. Nechal si ho vypracovat a jede podle něho. Kdy si vzít dovolenou, kdy mají počít dítě, kdy zažádat o zvýšení platu nebo dát výpověď. „Asi se z něho zblázním,“ říká Aničk

  Nedávno jsem četla životopis o slavné herečce Marlene Dietrich. Napsala ho její jediná dcera Maria Riva, kterou herečka neoslovovala jménem, ale říkala jí „dítě“. Takže věty typu „dám ti dítě k telefonu“ nebo „dítě má hlad“, „dítě je nemocné“, „dítě našlo řešení“ vám leccos naznačí. Ale o tom psát nechci. Knihu si může přečíst každý sám, pokud bude mít chuť. Doporučuji ji, je to zajímavé čtení. Mě osobně zarazil konec slavné a krásné herečky. Zejména její posedlost „být krásnou až do konce svých dní“. Když zjistila, že být stále nádherná už nedokáže, rozhodla se před světem ukrýt do svého pařížského bytu a tam zcela opuštěná protrpěla patnáct posledních let svého života. Kontakt s okolním světem udržovala jen prostřednictvím televize a telefonu. Nikdo už nesměl stárnoucí Marlene spatřit. A to mě přivedlo k zamyšlení, proč je pro některé ženy tak důležitá fyzická krása. Bude to asi sebevědomí. Právě proto má estetická chirurgie takovou žeň. Využívá ji už kdekdo a ten kdo na to nemá,