Já se z toho zblázním aneb „chvála bláznovství“

 

Včera jsem stála na zastávce tramvaje a přišel ke mně mladý muž a daroval mi růži. Jen tak. Abyste rozuměli, nedal ji jenom mně, ale všem stojícím dámám na věk nehledíc. Mladé dívčině nebo už starší babičce ji podával s úsměvem a přáním hezkého dne. Blázen, pronesl kdosi. A tady to máte! Jakmile člověk udělá něco výjimečného a nezištného, označí ho okolí za blázna. A mně se chce na to odpovědět, hýčkejme si takové blázny!

Nebo z jiného soudku. „Já se z toho asi zblázním,“ říkáte, když vám začínají přerůstat věci přes hlavu. Práce se kupí, papíry se hromadí a vám se blíží termín odevzdání. A vy jste pořád na začátku. A tak je lepší se zbláznit. Alespoň slovně. Doopravdy už by to bylo horší. No jo, ale kde je ta hranice mezi bláznovstvím a normalitou? Každý to má nastaveno jinak. Manžel mé známé žije podle horoskopu. Nechal si ho vypracovat a jede podle něho. Kdy si vzít dovolenou, kdy mají počít dítě, kdy zažádat o zvýšení platu nebo dát výpověď. „Asi se z něho zblázním,“ říká Anička, když si mi stěžuje. „Buď jsem blázen já, nebo on,“ pokračuje a na její tváři vidím, že ji to opravdu trápí.

Já si myslím, že trošku bláznivých lidí je potřeba. Jsou pepř a sůl někdy nudné společnosti a občas bláznivé nápady vedou k velkým věcem. Vždyť jen kolik vynálezců bylo zprvu prohlášeno za blázny a podivíny. Nakonec i „Chvála bláznovství“, vrcholné dílo nizozemského humanisty Erasma Rotterdamského, na něco takového upozorňuje. A to knihu napsal v roce 1509, vážení. Bohyně Bláznivost, vypravěčka celého příběhu, tvrdí, že veškeré štěstí v životě pochází výhradně od bláznivosti. Tak vida.

Mám přítele v Paříži. Včera mi zrovna volal, že za pár dní odlétá zase do jižní Ameriky na půl roku. On je trošku blázen. Mám ho ale ráda i s jeho občas bláznivými nápady. Je to absolutně čistý člověk, nezákeřný a pravda trochu naivní. Ta jeho „bláznivost“ se projevuje velmi úsměvně. Vzpomínám, že naposledy kdy jsem ho viděla, byla u něho na návštěvě dcera. Večer ji chtěl doprovodit na tramvaj a oblékl si dámský bílý kabát. Bůh ví, kde ho vzal nebo kdo mu ho dal!

„To nemyslíš vážně,“ vyděsila se dcerka. „Takhle se mnou nikam nepůjdeš!“

 „Proč?“ zeptal se bezelstně.

„A ještě k tomu ty dlouhé vlasy,“ vyčítala dcerka dál.

„Ty stáhnu gumičkou,“ odvětil a názorně předvedl malý drdůlek.

Málo platné, za blázny se kdekdo stydí. A já vám tedy něco řeknu. Mně jsou milejší neškodní blázni než třeba ti, kteří navštěvují sociální sítě a píší nenávistné komentáře ke všemu, co se jim nelíbí a s čím nesouhlasí. Občas je to takový hnůj, že si říkám, co je to za lidi. Asi blázni. Ale ti nebezpeční. S takovými nechci mít nic společného. Málo platné, žijeme v demokracii a hned tak si každý může bláznit, jak chce.

 

Ale o tom už jsem psala a tak bych se chtěla vrátit k těm bláznům milým a neškodným. K těm, nad kterými společnost sem tam vrtí hlavou. A zaplaťpánbůh, že jsou mezi námi. Oni to vlastní ani blázni nejsou. Jen se chovají jinak než podle pravidel. A tak někdo rozdává na ulici růže, další chodí v bílém dlouhém kabátě jako Mikuláš. Když vás neposlouchá dítě a místo, aby se připravilo ráno do školy či do školky, si hraje s panenkami nebo autíčky, tak neříkejte, prosím, „já se z tebe zblázním“. Ani tehdy, když ho odpoledne vyzvednete a bude špinavé jako prase. Nezblázníte se, nebojte. To se přece jen ta říká. A pak, přece máte pračku, ne? A pokud se občas budete chovat nenormálně, nechte to plavat. Vždyť, co je normální, že?

„Neber úplatky, nebo se z toho zblázníš,“ hláška z kultovního filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Tady vidíte, že z bláznovství stejně spousta lidí nemá strach. Prostě je pořád výhodnější brát úplatky a pak se zbláznit.  Když se rozhlédnete kolem anebo si pustíte televizi, nestačíte se divit, kolik nebezpečných bláznů je na postech, kde by vážně být neměli. Někdy už jde o život, ba dokonce o svět. Ale to bych se pustila do vážného tématu. A to já nechci, jak už jsem řekla. Chci se smát nebo aspoň usmívat s těmi blázny neškodnými. A čím jich bude více, tím bude na světě líp. Budou rozdávat květiny na ulici a nenapadat jiné názory. A proto, chvála bláznovství.

 

 „Blázni mají srdce ze zlata a chytráci z toho žijí ve zlatě.“ Théodore De Banville, francouzský spisovatel. Tak na to nezapomeňte.

 

A jak to vidíte vy?