Tak to vidím já !

Tak jsem byla v USA. Už podruhé. Před dvěma lety na západě, teď pro změnu na východě a na Floridě. No, je to fakt velká země. Ale o tom psát nechci, od toho jsou cestovatelské blogy a koneckonců mnozí tam již byli taky a tak to znají lépe než já. Spíš bych se chtěla pozastavit nad tím, co mne oslovilo i udivilo. V dobrém i ve špatném. V dobrém je ta pověstná slušnost neboli chcete-li, ochota Američanů pomoci… Já vím, říká se (u nás v Čechách), že jde jen o povrchní zájem, ale já si to vážně nemyslím. Jsem fascinovaná jejich pozorností o moji osobu, s jejich trpělivostí vůči mé chabé angličtině, s tím, že mi vždy podají pomocnou ruku, a když se ztratím, tak mne klidně doprovodí do mého hotelu. Nevím, kolik ochotných lidí by se našlo u nás… Jeden „Američan“ mne takhle vedl z Centrálního parku v New Yorku do mého hotelu (i když mohl spěchat domů, protože byl čas večeře), a když slyšel můj pokus o angličtinu, přešel do francouzštiny (jeho paní byla Francouzka, jak mi pak prozradil) a p

Jak stárnu, nebo jak stárneme (tedy moji přátelé), tak stále více hovoříme o smyslu života. Tak za prvé) co to vlastně je ten smysl života? Za druhé) proč by měl život mít nějaký smysl? Za třetí) není žádné za třetí. Tedy: žiju, tedy jsem. A za tu dobu co tu jsem, něco dělám nebo nedělám, ale hlavně něčím se živím (protože bez práce nejsem koláče). A když se něčím živím, ještě neznamená, že mne to musí bavit. Prostě a jednoduše vydělávám peníze, abych mohla poplatit složenky a za zbytek si koupit něco pro radost, nebo někam vycestovat, případně utratit za blbosti nebo uložit na vysoký úrok… No, to asi smysl života nebude. Taky mohu ale dělat práci, která mne baví, a tudíž ji nedělám pro placení složenek, nýbrž z čisté radosti pro ni samu. Jenže, kdo má tolik štěstí „že může po večerech rozbíjet atomy“ jako madame Curie a může se tetelit blahem, jak jí to baví… tedy, že dělá smysluplnou práci, která ji naplňuje.   Já osobně si myslím, že ani práce, která člověka naplňuje a n

Dneska bych chtěla napsat pár slov o svobodě. Nechci se rozepisovat o svobodě slova, tisku, ani o svobodě národa. O tom už píší druzí. Povolanější. Já bych se ráda podívala na svobodu osobní. Co to je být svobodný? No, jistě, je to muž neženatý, žena nevdaná, jednodušeji nezadaný – nezadaná. Jaké jsou výhody nebo nevýhody tohoto stavu? Zjistila jsem, že je to zcela subjektivní hledisko, protože co člověk, to jiný názor. Takže, jak to vidím já? Člověk zadaný má pro život parťáka, se kterým může sdílet nejen lože, byt, jídlo, ale hlavně také zážitky. Což je určitě fajn. Ale rozeberme si to: hm, lože nechme stranou… jen proboha doufejme, že druhá polovička nechrápe, a že tak nemusíme spát se špunty v uších (které mezi námi děvčaty zase tak moc nepomohou). Byt. Pokud máme byt společný a společně platíme hypotéku, tak se i o něj společně staráme. To znamená, uklízíme, luxujeme, utíráme prach. Někdo více, někdo méně. Někdo rád, někdo z donucení. Tady už nastává prostor pro případné dohad

Jako-náctiletá jsem četla všechny Svéhlavičky… tedy pro lidi (mladou generaci), kteří to neznají, jde o knihu Elišky Krásnohorské (ale kdo z mladých ví, kdo byla Eliška Krásnohorská?). No, prostě jde o dívčí román o rozmazlené dívence Svéhlavičce, které umřela maminka (neznalí mohou vygooglovat) a má to další pokračování – Svéhlavička nevěstou, Svěhlavička ženuškou, Svéhlavička maminkou, Svéhlavička babičkou… A tak, i já se stala babičkou. Vnoučata mám dvě. Jsou naprosto úžasná. Což vědí asi všechny babičky, že ta malá, chytrá, inteligentní, krásná a já nevím co ještě, jsou naprosto výjimečná. Víte, ono je to úžasné proto, že Vaším úkolem není vychovávat, ale jen předávat moudra, pokud nějaká máte a prostě si vychutnávat tu poslední třetinu svého života. Jen si tak sbírat sladké plody, protože těch trpkých už bylo dost. I když znám babičky, které toto slovo nenávidí (tím myslím slovo „babička“), a tak je vnoučata znají jako Evu, Jarku nebo Petru. Babičko, se jim říkat nesmí a oni s