Smysl života

Jak stárnu, nebo jak stárneme (tedy moji přátelé), tak stále více hovoříme o smyslu života.

Tak za prvé) co to vlastně je ten smysl života?

Za druhé) proč by měl život mít nějaký smysl?

Za třetí) není žádné za třetí.

Tedy: žiju, tedy jsem. A za tu dobu co tu jsem, něco dělám nebo nedělám, ale hlavně něčím se živím (protože bez práce nejsem koláče). A když se něčím živím, ještě neznamená, že mne to musí bavit. Prostě a jednoduše vydělávám peníze, abych mohla poplatit složenky a za zbytek si koupit něco pro radost, nebo někam vycestovat, případně utratit za blbosti nebo uložit na vysoký úrok… No, to asi smysl života nebude. Taky mohu ale dělat práci, která mne baví, a tudíž ji nedělám pro placení složenek, nýbrž z čisté radosti pro ni samu. Jenže, kdo má tolik štěstí „že může po večerech rozbíjet atomy“ jako madame Curie a může se tetelit blahem, jak jí to baví… tedy, že dělá smysluplnou práci, která ji naplňuje.  Já osobně si myslím, že ani práce, která člověka naplňuje a něco mu dává, je smyslem života. I když pro někoho asi ano. Třeba pro tu madame Curie. Ale to je čistě subjektivní názor.

Co takhle děti? Hm, děti by mohly být smyslem života… Jenže! Nejsou jen pokračováním toho, abychom jako živočišný druh nevymřeli? Jakási přirozenost, pudovost, sebezáchova… I když přiznávám, že děti zase pro někoho tím smyslem života být mohou! Ale ne v tom smyslu, jak to myslím já, že jsme tu proto, aby to mělo nějaký smysl.

A co když to naše žití vůbec žádný smysl nemá. Hledá smysl života kočka nebo medvěd? Nehledá. A proč by tedy člověk (pravda, mezi kočkou, medvědem a člověkem nějaký rozdíl je) měl žít pro to, aby naplnil jakýsi smysl. Aby tady po sobě něco zanechal: obraz, knihu, poselství nebo děti. Aby posunul svět technicky kupředu. A když to neudělá, tak žil jako nadarmo, nebo co? Co kdyby místo těch filozofických a chytrých debat, radši prostě a jednoduše žil. Měl radost, že tu je (tak jako kočka nebo medvěd) a užíval si toho, že na jaře začnou růst kytky, zelenat se tráva a sluníčko hřát, že se může nechat těmi paprsky hýčkat, a když začne pršet, utíkat se schovat (ale mezi námi, ani to zmoknutí není na škodu a je to vlastně zážitek), a večer hrát člověče nezlob se a docela vážně se z prohry zlobit… A pak přijde léto a to je zase docela jiný, ale taky krásný, ať si kdo chce na to vedro nadává… zaplavat si v moři, řece nebo v rybníku… a podzim, když začne padat listí! Jó, padá spolu s ním na člověka i smutek , spíš taková melancholie nad tou barevnou krásou, když ji svými botami odhrnujeme… a zima, když napadne sníh… a když roztaje v břečku… Nevadí! Radovat se prostě z toho, že tu jsme a pokud je opravdu nečas, co takhle jít do kina nebo na punč?

Jestli nějaký smysl života je nebo není, je téma pro dlouhé zimní večery… A jestli je, tak dobře. A jestli není, taky dobře. Prostě jednoduše stojí za to žít, ne?

A co si myslíte vy?