Tak to vidím já !

Míváte někdy strach? Ano? A z čeho? Já také. Jde totiž o emoci, která je vlastní všem živým tvorům. Je to reakce na hrozící nebezpečí. Začne bušit srdce, člověk náhle zbledne, třese se, rychle dýchá, atakpodobně. Ale není strach jako strach. Máme strachy vrozené, kam patří například strach z některých zvířat, z bouřky, ze tmy… Anebo jsou strachy naučené, kam můžeme zařadit strach ze ztráty zaměstnání, ze stáří, z osamělosti. No, a samozřejmě strach ze smrti. Kdo by chtěl asi zemřít, žejo? Já osobně mám strachy oba dva. Tedy jak ten vrozený, tak ten naučený. Co se týče strachu vrozeného, bojím se některých zvířat (o tom už jsem psala) a pak se bojím tmy. Odborně se tomu říká nyktofobie. Jasně, strach jít po ulici v noci, je celkem přirozený. Ale pokud se člověk bojí být večer sám doma, už to tak normální není. Vzpomínám si na období, kdy jsem chodila v létě spát hned, jakmile se začalo stmívat, abych tu tmu neviděla a tak ji zaspala. No, už je to mnohem lepší. Doma se sama nebojím

Přiznám se, že do tohoto tématu se mi vůbec nechtělo. Jenže to mám pořád v hlavě, a tak prostě na to musím říct i svůj názor. Tedy, jak to vidím já. Jsem si vědoma, že spoustu lidí bude mít výhrady, bude nesouhlasit… Ale žijeme v demokratické zemi (aspoň si to myslím), tak tedy… Už několik let (nebo vlastně od jakživa) se kolem nás vyskytují nejrůznější léčitelé, vědmy a mágové. A co já vím, jak ještě si říkají, a co je vlastně správně. Tak především, kdo vůbec je, takový léčitel? Jaké má vzdělání? Schopnosti? Je mi úplně jasné, že tam, kde už moderní medicína nic nezmůže, hledá člověk pomoc někde jinde (udělala bych to také). Tonoucí se stébla chytá. Takže, kdo to vlastně je? Žádnou definici jsem nenašla. Je to tedy člověk, který používá různorodé postupy, které nespadají do moderní či farmaceutické medicíny. Jaké metody tedy používá? No, různé. Tak především jsou to bylinky, a proti nim fakt nemám vůbec nic. Dokonce si myslím, že o účinnosti některých bylinek nemají pochyby ani s

Už se vám také stalo, že nastoupíte do tramvaje, sednete si, vyndáte knížku a chcete se pustit do čtení? … Když najednou vedle vás se ozve: Ahoj, jak se máš, co děláš? To už víte své. Vedle vás se totiž posadil telefonní maniak. A že jich je! Jakmile se probudí, sáhnou po telefonu a už to jede… To mi sice může být ukradený (to myslím to ráno, neboť s dotyčnou nebo dotyčným nebydlím), ale jedno mi to není, když se ten někdo posadí vedle mě v tramvaji. Nebo přede mne. Nebo za mne. To už není totiž úniku. Nejdřív se pokouším začíst do knížky, ale je to marné. Můj soused nebo sousedka má hlas jak zvon. A tak se dozvídám, že k obědu bude roštěná. To dotyčná mluví se svou matkou a žádá ji o sdělení rodinného receptu, aby si její miláček pochutnal a připoutala si ho k sobě navěky věků. To, že mne to nezajímá, v tom nehraje žádnou roli. Při tak důležité konverzaci se nebere ohled vůbec na nikoho. Natož na mne a na moji četbu. Nejdřív vždycky dostanu vztek a v duchu si promýšlím ta správn

Mám jeden zlozvyk. Ráda čtu. Ne, to není ten zlozvyk. Tím je to, že knihy dočítám do konce, i když se mi kniha nelíbí. Nevím, jestli je to tím, že pořád čekám, že se to někde zlomí a já se začtu, ale spíše je to mojí povahou. Prostě, když něco začnu, tak to musím dokončit. A tak to mám i s tím čtením. Jediná výhoda je, že čtu rychle. A čím více mne kniha nebaví, tím rychleji čtu. To, abych to měla už konečně za sebou. Jasně, vkus je různý. Tím chci říci, že co se líbí nebo nelíbí mně, může se líbit nebo nelíbit někomu jinému. To je úplně normální. Ale promiňte, jsou i knihy, o kterých mám vážné pochyby, že nějakou literaturou vůbec jsou. A říkám si, jak je možné, že je vůbec někdo vydal… Tomu nerozumím, a ani rozumět nepotřebuji. Pro mne je knížka na světě a já se k ní nějakým způsobem dostala. Tak ji čtu. Ale nepřejte si slyšet můj slovník, kterým dílo častuji. Normální člověk knihu zavře, vrátí do knihovny své nebo veřejné (lepší varianta je knihovna veřejná, kniha tak netrčí v

Tak konec roku je za námi… A začátek toho nového. Já bych se ráda přece jen ještě na chvilku do toho minulého vrátila. A to konkrétně do prosince. To byl opravdu bláznivý měsíc! Že bych lítala po obchodech, to ne… Já si dárky kupuji už v listopadu, zabalím, ozdobím a mám pak klid. Tu pravou vánoční pohodu. Jenže! Tentokrát to tak úplně nebylo. Sbírala jsem totiž body. Cože to je? Ptáte se. Inu, nakoupíte nějaké potraviny (konkrétně v Bille) a za každých 250,- Kč dostanete bod. K čemu? Když jich totiž máte třicet, doplatíte 50,- Kč a dostanete plyšáka. Výborný marketingový tah a hrůza pro všechny rodiče, co mají děti. Tedy i prarodiče. A tety. A strejdy. Zapojuje se totiž celá rodina, aby ratolest dostala plyšáka, po kterém touží a bez něhož by jisto jistě nemohlo žít (a úžasně spinkat). Ta zvířátka jsou čtyři: Sobka snopka (sob), Frendík (vlk), Tůča (tučňák), Joky (medvěd lední). Já chodím nakupovat do Kauflandu, protože to mám u nosu. Billu u nosu nemám, autem nejezdím, takže ne