Čtu ráda, ale … někdy to jde ztuha...

Mám jeden zlozvyk. Ráda čtu. Ne, to není ten zlozvyk. Tím je to, že knihy dočítám do konce, i když se mi kniha nelíbí. Nevím, jestli je to tím, že pořád čekám, že se to někde zlomí a já se začtu, ale spíše je to mojí povahou. Prostě, když něco začnu, tak to musím dokončit. A tak to mám i s tím čtením. Jediná výhoda je, že čtu rychle. A čím více mne kniha nebaví, tím rychleji čtu. To, abych to měla už konečně za sebou.

Jasně, vkus je různý. Tím chci říci, že co se líbí nebo nelíbí mně, může se líbit nebo nelíbit někomu jinému. To je úplně normální. Ale promiňte, jsou i knihy, o kterých mám vážné pochyby, že nějakou literaturou vůbec jsou. A říkám si, jak je možné, že je vůbec někdo vydal… Tomu nerozumím, a ani rozumět nepotřebuji. Pro mne je knížka na světě a já se k ní nějakým způsobem dostala. Tak ji čtu. Ale nepřejte si slyšet můj slovník, kterým dílo častuji.

Normální člověk knihu zavře, vrátí do knihovny své nebo veřejné (lepší varianta je knihovna veřejná, kniha tak netrčí ve vaší knihovně) nebo jí dá dále jako dárek (ha, ha), v případě verze elektronické, smaže… Ne, tak já! Já čtu a nadávám a neustále počítám, kolikže mi ještě zbývá stránek… Dobře mi tak! A věřte mi, že vám takové čtení, při kterém se nudíte (a to nuda je to nejmenší), pohoršujete se a kroutíte hlavou, může zkazit večer (v mém případě několik večerů).

A pak mám vždycky chuť se s úctou poklonit spisovatelkám, jejichž knížkami jsem ty večery strávila příjemně. Ba co víc, úplně mne jejich tvorba dostala. Děkuji, paní Hano Mornštajnová! Už se těším na vaši další knihu. Vaše knihy se čtou samy. Doslova a do písmene. Tedy já je zhltla na jeden zátah. Zrovna tak mne uchvátila Elena Ferrante se svojí tetralogií Geniální přítelkyně, Příběh nového jména, Příběh těch, co odcházejí a těch, co zůstanou, Příběh ztracené holčičky. Jistě jste to také četli, a kdo ne, doporučuji.

Teď by mohl následovat dlouhý seznam těch dle mého názoru dobrých autorů a dobrých knih. Ale tento blog o tom není. Spíš jsem se chtěla s vámi podělit o tom, jak je se může stát, že se vydávají knížky, které jsou opravdu silně podprůměrné. A napadá mne jen jedno. Čtenář. On to chce. Jinak to přece není možné. Je to stejné jako s filmem. I na ty špatné je velká návštěvnost a někdy jde opravdu o velkou blbinu. Promiňte, jestli jsem se někoho dotkla. Na vině je prostě ten můj zlozvyk. Číst do konce! Vy, kteří tímto zlozvykem netrpíte, jednoduše knihu zavřete a jdete radši na procházku. Jak vám závidím. No, musím na sobě zapracovat. Ale rozhodně nepřestanu číst. Knihy prostě mají různé účely. Mohou nás rozbrečet, rozesmát, nebo prostě přivést k infarktu (v mém případě). Prostě mi připadá, že někteří „rádoby spisovatelé“ nemají soudnost. A od toho by tu měli být právě nakladatelé a říct: ne, děkujeme… Vždyť době vybraná kniha potěší každého, ať už ji darujeme druhému, anebo si ji pořídíme pro sebe (já si letos udělala radost Knihou příběhů z Bible, krásně ilustrovanou Julianem De Narvaezem).

Ale když se to vezme kolem a kolem, asi má význam číst i ty „blbiny“. On se takhle člověk učí rozlišovat, co je dobré, co méně a co stojí za starou belu. A taky se naučí vážit si těch, kteří to opravdu umí a vnesou tak do našeho života radost, smutek, úžas, vášeň, postoj… No vážně, to všechno vám dobrá kniha může dát. A k těm hodně dobrým se můžeme vrátit. S pokorou a s úctou. A u těch, které nám přinesly rozčarování? Nakonec nezbude nic jiného než se nad nimi povznést, autora dát na svou černou listinu a je vymalováno.

Tak to je vše. „S knihou je to jako s lidmi: jen velmi malý počet něco znamená a zbytek se ztrácí v množství.“ (Voltaire)

A co vy na to?