Tak to vidím já !

Určitě to znáte taky. V práci se svěříte kolegyni, že se vám zdál zvláštní sen. Z ucha vám vyletěla bílá vrána. A protože to byl opravdu sen podivný, nenechá si ho kolegyně pro sebe a kamarádce při skleničce sdělí, že se vám zdálo, jak vám z ucha vyletělo hejno modrých vran. Ta si to také nenechá pro sebe, a když se k vám ten sen vrátí zpátky, nestačíte zírat. Z obou uší vám vyletělo hejno červených vlaštovek a… Světe, div se! Lidi to prostě mají rádi. Přehánět. Vymýšlet si. Konstruovat. A jedna bílá vrána není nic moc. A takhle jednoduše vznikají nejen drby, ale i celé konspirační teorie a další nesmysly. Ty ale nechám zatím stranou, už jsem se jim věnovala. Ale drby nebo chcete-li lži o vaší osobě, vás dokážou pořádně rozhodit. A nejen to. Dokonce i zničit život. Znám jednu dívku, která sice nemá dukáty, ale když jí dochází argumenty, mávne rukou, že na každém šprochu je pravdy trochu a máte to. Prostě skandály ji baví, hlavně, že se netýkají jí samé, že? Jak říká jedno portugalské p

  Za život poznáte spoustu lidí. Někteří jen proplují vaším životem, jiní však zanechají určitou stopu. Vzpomínku. Otisk. A protože právě vzpomínky se vynořují stále více, čím jste starší, začnete přemýšlet, kam se vlastně všichni ti přátelé, kamarádi, kolegové, poděli. Ono to není tak jednoduché zjistit, kde jsou, co se s nimi stalo a s trochou cynismu jestli ještě vůbec jsou. Víte, já si pamatuji doby, kdy pevná telefonní linka nebyla samozřejmostí. Takže, pokud se některý z kamarádů přestěhoval, zanechal maximálně po sobě jen adresu a ta se během času někam zatoulala.     Ale, vždyť dnes máme facebook, namítnete. To sice ano, ale je tam jedno velké ALE. Já totiž hledám kamarádky. Tedy osoby rodu ženského. A protože dřív byla svatba a změna příjmení zcela normální, tak je pod rodným jménem vážně nenajdu. To je to první ALE. Druhé je, že spousta z nich určitě facebook ani jinou techniku nevyužívá, protože věřte nevěřte, ji ke svému životu nepotřebují. Spousta se jí brání, další z ní

  My lidé jsme různí. Já vím, že toto není žádná novinka a zaplať pánbůh za to, že jsme rozdílní. Zajímavé ale je, že jinak se lidé chovají v době, kdy se nic moc neděje, jinak zase v dobách těžkých. Jakmile nastane extrémní situace, každý jedná úplně jinak. Někdo zachová chladnou hlavu, jiný panikaří a rovná ve sklepě zásoby potravin, další šije roušky, jiný volá policii na souseda, že na balkoně kouří bez zakrytého obličeje… Ano, i to se děje. No ano, jsme opravdu odlišní. Všichni sice máme dvě ruce, dvě nohy, dvě oči, jeden nos a jednu pusu, ale každý z nás své „nástroje“ používáme k jiným cílům. Já osobně mám velkou úctu ke všem, kdo podává pomocnou ruku. Ti, kteří volají policajty, že soused Kropáček kouří na balkoně, ve mně spíš vyvolávají vztek. Jak by to asi ten chudák udělal? To má mít v roušce díru? Já sice nekouřím, ale potřebuji si zalít kytičky na terásce a promluvit si s nimi, když už není s kým jiným. To je mám zalévat v roušce? Bůh ví. Třeba mě ten „telefonista“ pozor