Tak to vidím já !

  Nedávno se mi dostala do ruky tabulka z nejmenovaného ústavu s vševypovídajícím názvem „Co nám nejvíce vadí na povaze a chování lidí?“ Pořadí jednotlivých položek mě nepřekvapilo, o tom psát nechci. Spíše mě zaujal řádek, kde jednou z vlastností, která lidem vadí, je sprostota, hulvátství, obhroublost, drzost. Já bych k tomu ještě přidala zlomyslnost. Myslím si totiž, že když je někdo obhroublý hulvát je zároveň i zlomyslný. Chce urazit a to záměrně. Nevím sice, co si tím dokazuje, ale jeho ego je uspokojeno. A on si zlomyslně mne ručičky. Když se porozhlédnu po svém okolí, zabrousím na naši politickou scénu, na pracoviště, prostě se porozhlédnu kolem, objevím zástupce této kategorie všude. I v těch nejvyšších sférách. Je mi to líto, protože právě tam by měli sedět lidé moudří, noblesní, vychovaní a slušní. To proto, aby nám byli příkladem. Zatím to tak není. Alespoň mě to tak nepřipadá. Ale to posoudí dějiny a naši vnuci a pravnuci. Znám jednu dívku, která sice nemá dukáty, ale

  Že se ptám? Jistě, že ho znáte. Je to lípa. Kdysi lidé věřili, že dokáže odehnat zlé duchy a svou energií zbavit člověka chmurných myšlenek.   Dokonce v roce 1848, kdy se konal Všeslovanský sjezd v Praze, se lípa stala stromem Slovanů i oficiálně. U nás v České republice známe dva druhy. Lípu velkolistou a lípu malolistou, které se též říká srdčitá. Ale dost teorie a poučování! To byl jen úvod. Má přítelkyně se totiž rozhodla věnovat k životnímu jubileu své dcery právě něco symbolického, českého.   A tak ji napadla právě ta lípa. Jistě se mnou budete souhlasit, že přinést do dvoupokojového bytu opravdovou lípu, byť maličkou, by byl asi nesmysl. I ten malý stromek totiž jednou vyroste a zkošatí a představa, jak se lípa rozrůstá po celém bytě je sice lákavá, ale v podstatě neuskutečnitelná. No, jednoduše řečeno, není to dárek vhodný pro nepřítele, natož pro milovanou dceru. I vidina lipové vůně šířící se obytným prostorem je vábivá, natož šálek čaje připravený z jejích květů, který p

  Když si v duchu představíme odvážného člověka, vybaví se nám váleční hrdinové nebo lidé, kteří svými názory a postoji ovlivnili chod dějin, kteří se nebáli říct a hájit svoje přesvědčení. Často tak ztratili i to nejcennější, a to byl život. „Obyčejní“ lidé jako já musí překonat strach, aby vyjádřili své stanovisko, ale určitě to stojí za to. No, ono se může zdát, že s některými lidmi nemá cenu polemizovat. To jsou ti, kteří jsou arogantní a útoční a stoprocentně přesvědčeni o své pravdě. Jenže ono to cenu má. Občas. Měla jsem kdysi dávno nadřízeného, který do té skupiny arogantních lidí patřil. Bylo jasné, že ve firmě zůstat nemohu a dala jsem výpověď. A k té jsem se odvážila říct šéfovi i svůj názor na něj. No, samozřejmě se nic nezměnilo. Ale já měla najednou takový pocit úlevy, že jsem si řekla své. Fakt mi to stálo za to. Spolu s odvahou stojí v jedné rovině strach. A s tím je potřeba se vyrovnat. Překonat ho. A prostě si říct „vždyť odvážnému štěstí přeje“ a tak jdu do toho. K