Jak jsem sbírala body

Tak konec roku je za námi… A začátek toho nového. Já bych se ráda přece jen ještě na chvilku do toho minulého vrátila. A to konkrétně do prosince. To byl opravdu bláznivý měsíc! Že bych lítala po obchodech, to ne… Já si dárky kupuji už v listopadu, zabalím, ozdobím a mám pak klid. Tu pravou vánoční pohodu.

Jenže! Tentokrát to tak úplně nebylo. Sbírala jsem totiž body. Cože to je? Ptáte se. Inu, nakoupíte nějaké potraviny (konkrétně v Bille) a za každých 250,- Kč dostanete bod. K čemu? Když jich totiž máte třicet, doplatíte 50,- Kč a dostanete plyšáka. Výborný marketingový tah a hrůza pro všechny rodiče, co mají děti. Tedy i prarodiče. A tety. A strejdy. Zapojuje se totiž celá rodina, aby ratolest dostala plyšáka, po kterém touží a bez něhož by jisto jistě nemohlo žít (a úžasně spinkat). Ta zvířátka jsou čtyři: Sobka snopka (sob), Frendík (vlk), Tůča (tučňák), Joky (medvěd lední).

Já chodím nakupovat do Kauflandu, protože to mám u nosu. Billu u nosu nemám, autem nejezdím, takže nezbývalo nic jiného než tramvaj a metro. To víte, že se mi nákup pěkně pronesl. Ale co by člověk pro ta rozzáření očička dětí neudělal, žejo? Jenže čas utíkal a body stále chyběly. Už jsem měla ve spíži tři balení rýže, pět balíčků špaget, několik trvanlivých salámů, olejovek, kávy a čaje. No prostě zásoby jako do války. Budiž mi k dobru, že se tyto potraviny nezkazí a já mám na nějaký pátek vystaráno.

Pak jsem si všimla, že u pokladny postávají některé starší dámy a líbezným hláskem přemlouvají občany, kteří body nesbírají, aby si je přece jen vzali a dotyčné odevzdali. Mám čtyři vnoučky, lísaly se do přízně. No, ukončím to. Byl to děs. Ale mám je! Všechny čtyři plyšáky. A tak mne napadá, nejsme trochu blázni, my lidé? A to jsem si myslela, že mě žádný markeťák nenachytá. Nachytal a já se dušuji, že to bylo naposledy J

Ráda bych se zmínila ještě o jedné vánoční akci, která sice se sbíráním bodů nesouvisí, ale dneska mi o ní kamarádka vyprávěla. Jistě znáte Ježíškova vnoučata. Reklama v TV běžela neustále a lidi si právě kolem vánoc přáli udělat nějaký ten dobrý skutek. A dle mé kamarádky to vůbec nebylo jednoduché. O babičky a dědečky byl velký zájem a velmi brzy byli rozebráni. Tak to je správně, řeknete si. Určitě ano! Ale já slyšela například o pětaosmdesátileté stařence, která žádná přání neměla, ale bylo jí řečeno v pečovatelském domě, že něco si přece přát musí… a ať to kouká vyplnit. A tak si napsala výlet. A dostalo ho. Chodit nemohla bez chodítka, takže to pro chudinku byl opravdu stres, ze kterého se ještě nedostala, protože jí byl přislíben výlet nový. Ne, proboha ne, nechci tím říct, že nejde o prospěšnou akci. Určitě ano. Jen by se to mělo možná více promyslet. Ale zase na druhé straně pořád lepší dělat dobré skutky z čistého srdce, než vzít si na starost stařečka nebo stařenku proto, že je nemohoucí, a ten příspěvek od státu není vůbec špatný. Ano, i to jsem slyšela. A v některých rodinách je prý o tyto staré lidi velký zájem a dokonce rozepře. Ach jo…

Tak to byla jen taková odbočka od veselého sbírání bodů. Jenže jsem toho měla plnou hlavu, tak jsem se s vámi chtěla podělit.

Mějte se krásně v tom novém roce a nezapomeňte: „Dej každému dni příležitost, aby se stal nejkrásnějším dnem tvého života.“ (Mark Twain).

A jak to vidíte vy?