Strach
Míváte někdy strach? Ano? A z čeho? Já také. Jde totiž
o emoci, která je vlastní všem živým tvorům. Je to reakce na hrozící nebezpečí.
Začne bušit srdce, člověk náhle zbledne, třese se, rychle dýchá, atakpodobně.
Ale není strach jako strach. Máme strachy vrozené, kam patří
například strach z některých zvířat, z bouřky, ze tmy… Anebo jsou
strachy naučené, kam můžeme zařadit strach ze ztráty zaměstnání, ze stáří,
z osamělosti. No, a samozřejmě strach ze smrti. Kdo by chtěl asi zemřít,
žejo?
Já osobně mám strachy oba dva. Tedy jak ten vrozený, tak ten
naučený. Co se týče strachu vrozeného, bojím se některých zvířat (o tom už jsem
psala) a pak se bojím tmy. Odborně se tomu říká nyktofobie. Jasně, strach jít
po ulici v noci, je celkem přirozený. Ale pokud se člověk bojí být večer
sám doma, už to tak normální není. Vzpomínám si na období, kdy jsem chodila
v létě spát hned, jakmile se začalo stmívat, abych tu tmu neviděla a tak
ji zaspala. No, už je to mnohem lepší. Doma se sama nebojím, i když
stoprocentní to pořád není. U dětí to je celkem pochopitelné, pracuje tady
fantazie, a ta dokáže pěkné věci… však to známe. Ale v pozdějším věku? No,
nemusíme taky všechno vědět a všemu rozumět, že? Faktem zůstává, že mám před
tmou vážně velký respekt a pokud mě vzbudí sebemenší hluk, buší mi srdce jako
zvon! Z toho důvodu se nedívám nikdy na horory a další hrůzy. To bych
vážně proseděla celou noc v křesle.
Strachy naučené, to je něco jiného. Spousta lidí (převážně
žen) má strach ze stárnutí. Každý rok si povzdechnou, zase další rok pryč, zase
další a další vrásky…To je strach ze ztráty „krásy“ a strach z nezájmu o
svou osobu. Proto lidé (zase převážně ženy) postupují nejrůznější plastické
operace, i když výsledek je leckdy hodně směšný… Tak mne napadá, jak je pro
některé lidi krása nebo spíše mládí důležité…
Další je strach ze ztráty zaměstnání. Ano, i toto souvisí se
stárnutím. Zestárla jsem, vyhodí mě z práce, a kde najdu jinou? Tady je strach,
ruku na srdce, oprávněný. Trh práce preferuje opravdu mladé lidi… Dalším strachem ze stárnutí jsou obavy
z různých nemocí. Nojo, vždyť ne nadarmo se zpívá: „když člověk přichází
do let, všechno ho začíná bolet…“ Ano, začíná… A nastupuje panika.
U některých lidí se rozšiřuje do nepředstavitelných obav, kdy se
jednotlivec začne přehnaně kontrolovat, sledovat… až se z něj může stát
hypochondr. Nemyslí na nic jiného, než na to, že je vážně nemocný. Spouštěčem
je zvýšená obava a úzkost z nějakého onemocnění. Však vy víte své, pane
Moliere… Jenže dnes jsme zahlceni tolika informacemi, co všechno se nám může
stát a co všechno nemáme podceňovat, že to opravdu ustojí málokdo. Jednu radu.
Nečíst to!!!
Pak jsem se chtěla ještě zmínit o strachu ze smrti. Ano.
Smrt, úmrtí, skon, exitus. Stav, kdy se zastaví životní funkce a je konec. Pro
někoho začátek toho dalšího hezčího (pokud je věřící). Tady je samozřejmě
strach ze smrti mnohem přijatelnější. Ale co ti, kteří nevěří? Těm nezbude nic
jiného, než se s tím vyrovnat. Smířit. Přijmout smrt jako fakt. Že je a že
bude. A že nemine nikoho z nás. Ani chudého, ani bohatého. Já vím, že je
nesmírně těžké s přibývajícím věkem na ni nemyslet. Zvláště, pokud je
člověk vážně nemocný. Nebo už opravdu starý. Nikomu se přece umřít nechce. Na
životě lpí, i když na něj někdy nadává. To mě přivádí na myšlenku užívat si
každý nový den na plný plyn. A tak nemít čas zabývat se nějakým koncem…
„Když se ptali Dalajlámy, co ho na lidech a lidskosti nejvíc
překvapuje, odpověděl: „Lidé. Protože obětují zdraví, aby vydělali peníze, potom
obětují peníze, aby znovu získali zdraví, potom se tak znepokojují minulostí a
budoucností, že si neužívají přítomnosti, a… tak nežijí ani v přítomnosti
ani v budoucnosti. A žijí tak, jakoby neměli nikdy zemřít, a potom zemřou
bez toho, aby předtím žili.“
Jak to vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat