Prázdné místo

 

Šla jsem nakoupit a než jsem vyběhla z domu, otevřely se dveře v přízemí. Stará paní vykoukla a bezelstně se mě zeptala: „Jdete do obchodu? Mohla byste mi koupit malou čokoládičku? Dám vám peníze.“ Ano, nikdy se mi nepodařilo proklouznout, slyšela na svůj věk jako rys. Pak jednoho dne bylo ticho. Až po delší době vyšla na chodbu mladší dívka a řekla mi: „Babička zemřela.“ Tak nějak jsem si uvědomila, že po ní zbylo prázdné místo.

Podobné to bylo s další sousedkou, která sice bydlela v jiném vchodu, ale pravidelně sedávala na balkoně a telefonovala. Na svůj věk byla velmi čilá a neustále pracovala. Její silný hlas byl skoro velitelský a řídila firmu napříč republikou. Pak postupně hlas slábl a také se ozýval čím dál méně. Jednoho dne přijela sanita a od té doby je balkon prázdný. Když jsem se přestěhovala do mého nového bydliště, obývali ho lidé v produktivním věku, mladí lidé s dětmi. Najednou děti vyrostly a jejich rodiče začala zdobit šeď ve vlasech. Ti starší zestárli, což neznámý návštěvník poznal z vrásek v obličeji. Mně to nepřišlo, já stárla s nimi.

Všimněte si, kolik prázdných míst ve svém životě máme. V první řadě jsou to naši rodiče. Jako děti jsme je zbožňovaly, později, když jsme vyrostly, nám občas lezly na nervy. Až teprve teď, když už nejsou, nám chybí. Jejich vřelost, pohlazení a hlavně porozumění. Tak rádi bychom vrátili čas zpátky, ale nejde to. Neodstěhovali se někam daleko, odešli navždy. Spoustě lidí se o zemřelých zdá. Ve snu s nimi mluví, vše je jako předtím, než zemřeli. Po probuzení se dostaví smutek a zklamání. Vyrovnat se se smrtí někoho blízkého je mnohdy těžké. Někomu se to podaří dřív, někomu později, někdo se s tím nevyrovná nikdy. Možná jste s dotyčným nevyřešili nějaký problém, neřekli vše, co jste měli na srdci. A proto se vám ve snech vrací. Psychologové doporučují napsat dopis a poté ho třeba roztrhat. Jde vlastně o rituál rozloučení. Nevím. Každý to má jinak.

Nicméně život jde dál a generace střídá generaci. Každá ta další přináší úplně jiný pohled na svět, jiné hodnoty, myšlenky a zkušenosti, které jsou ovlivněny dobou, ve které se narodily a vyrůstaly. Jak se mění pohled na svět, tak se mění i lidé. Proto stále slyšíme od těch starších: „To by se za nás stát nemohlo.“ Nebo: „Ach jo, Sodoma, Gomora!“ Vzpomínky na dětství a své vrstevníky jsou jedny z těch nejkrásnějších. I když tam bylo i mnoho bolesti a křivd. Postupně, jak nám blízcí okolo odcházejí do nebe, jsme zmateni. Nic není jako dřív a cítíme se sami a opuštění. Nemáme si s kým popovídat, protože nová generace je úplně jiná. Jsme sami.

Zvyšující věk přináší také mnoho zdravotních problémů a s tím i určitá omezení. Co je to s našima nohama? Dřív jsme zvládli dvacet kilometrů levou zadní a teď už po pěti nemůžeme popadnout dech. A to nemluvím o bolesti v zádech a nohách. Nezbývá nic jiného než zvolnit a svoji činnost obrátit jiným směrem. Někdo se dá na dobrovolnictví, jiný se stane pravidelným návštěvníkem knihovny. Další začne studovat angličtinu nebo jiný jazyk. To je určitě fajn, protože se nejen naučí něco nového a nenechá mozek zahálet, ale najde novou partu, se kterou občas zajde na pivo nebo na kafe. Také ty tolikrát proklínané nové technologie nejsou zase až tak špatné. Můžeme si jejich prostřednictvím dopisovat se známými na druhém konci světa nebo třeba jen s vnoučaty, kteří už nemají čas na návštěvu.

A že bude v našem okolí prázdných balkonů čím dál více? To určitě bude. Ale ony se zase brzy zaplní někým novým, prostě život jde dál. I náš balkon zůstane jednou prázdný. Koloběh života nejde zastavit. A nemá cenu nad tím dumat. Smutnit trochu ano. Vždyť přece odešla i část našeho života. Ale tím, že zemřeme, nic nekončí. Vše pokračuje v našich dětech. A tak vlastně žijeme věčně.

„Žijte tak, jako byste měli do deseti vteřin zemřít.“ Ray Bradbury, americký spisovatel.

A jak to vidíte vy?