Až budete mít vnoučata

Jako-náctiletá jsem četla všechny Svéhlavičky… tedy pro lidi (mladou generaci), kteří to neznají, jde o knihu Elišky Krásnohorské (ale kdo z mladých ví, kdo byla Eliška Krásnohorská?). No, prostě jde o dívčí román o rozmazlené dívence Svéhlavičce, které umřela maminka (neznalí mohou vygooglovat) a má to další pokračování – Svéhlavička nevěstou, Svěhlavička ženuškou, Svéhlavička maminkou, Svéhlavička babičkou…

A tak, i já se stala babičkou. Vnoučata mám dvě. Jsou naprosto úžasná. Což vědí asi všechny babičky, že ta malá, chytrá, inteligentní, krásná a já nevím co ještě, jsou naprosto výjimečná. Víte, ono je to úžasné proto, že Vaším úkolem není vychovávat, ale jen předávat moudra, pokud nějaká máte a prostě si vychutnávat tu poslední třetinu svého života. Jen si tak sbírat sladké plody, protože těch trpkých už bylo dost. I když znám babičky, které toto slovo nenávidí (tím myslím slovo „babička“), a tak je vnoučata znají jako Evu, Jarku nebo Petru. Babičko, se jim říkat nesmí a oni se tím, že jsou babičky ani nechlubí. Eva i Jarka jsou „hlídací babičky“, i kdy je děti oslovují křestním jménem, zato Petra „hlídací“ není a ani nikdy nebude. Vypadá výborně. Pravda, s trochou pomoci estetické chirurgie, která něco stojí a pro vnoučata už nic nezbude, ale zato jakoby se na ní zastavil čas.

Já, naopak patřím mezi babičky „hlídací“ a to ještě ke všemu patřím k babičkám, co hlídají rádi. Pro mě je opravdu úžasné, když ta malá ručička vklouzne do té mojí velké a ta malá pusinka začne vyprávět takové věci jako…

„Babičko, viděla jsi tu holku s tím klukem, co se drželi za ruce?“

„Jo, viděla.“

„Tak takhle se budu vodit i já s Filipem…“

Druhá vnučka chce být zvěrolékařkou, tedy má ráda zvířátka. Vodím jí ze školky na karate, tak se toho dozvím opravdu hodně. Bohužel už zvěrolékařkou být nemůže, protože když chodí na karate, tak musí být karatistkou. A je to. Víte, tuhle upadla a sedřela si koleno… No bože! Ale plakala tak usedavě a já jako správná bába bych si tu její bolest vzala na sebe. A tak aspoň hladím kolínka, aby tolik nebolela.

Dnes už se moc dětí nerodí. Jsou jiné možnosti. Kariéra, studium, cestování… ale o tom se toho už napsalo tolik. Narození dětí se neustále odsouvá, až na ně nakonec nezbude místo vůbec. A tak, že nejenže dotyční přijdou o to být rodiči, ale na stará kolena i prarodiči. Pro mě byla má babička hodně důležitá. A myslím, že i já pro ni. Pořád jsem na ní chtěla, aby mi dala nějaký rodinný šperk… Asi jsem to viděla v televizi. Než umřela, dala mi takový stříbrný řetěz, nic úžasného. Ale nosím ho místo náramku. Taky mám od ní zlatý prstýnek. Ten poputuje dál, k mým vnučkám (ještě nevím ke které).

A vůbec, všechny ty písničky a příběhy, které mi vyprávěla, jsou i po půl století živé a čím jsem starší, tím častěji je zpívám… Jsou tak jedinečná, nikdy jsem je v žádném zpěvníku neobjevila. To asi proto, že je babička zpívala v ochotnickém divadle a kdoví, který z ochotníků je tenkrát vymyslel.

A ty její příběhy…

„Babi, vyprávěj…“

„Vždyť už jsem ti to říkala stokrát…“

„Nevadí… ještě jednou, prosím…“

A tak, když se setmí a já si sednu na pohovku, abych ulevila bolavým zádům, a čtyři oči se zadívají směrem ke mně a pusinky zažadoní: babi, vyprávěj…

Tak neprotestuji… vždyť už jsem to vyprávěla stokrát.

Povzdychnu a vyprávím:

To bylo tenkrát, když jsem byla malá holka…

A jak to máte vy?