Těším se, až… Aneb jak důležité je umět se těšit

 

Zima je dlouhá, tma spadne už kolem páté, k tomu fouká vítr, no prostě počasí, že by psa ven nevyhnal. A já se těším na jaro. Na to, jak se stromy obalí listím, jak se objeví první květiny a poupata, jak se prodlouží den a nálada se mi zvedne o padesát procent. Jiný to má třeba naopak. Těší se na zimu, až bude moct vyrazit do hor, na lyže nebo si jen tak posedět s přáteli u dobrého moku. Další se už nemůže dočkat léta, protože letos plánuje cestu po Evropě nebo jiná dobrodružství. Ale může být i těšení úplně jiného zrna. To třeba, když vyjde zajímavá knížka a já z knihkupectví doslova běžím domů, aby se už mohla začíst. No, jedno je společné. A to těšení se…

Jistě, důvod těšení se s věkem mění. Malé dítě se nemůže dočkat svých narozenin nebo Ježíška a zoufale odškrtává dny, kdy už událost přijde a dostanou své vytoužené dárky. Mladá rodina nedočkavě očekává miminko a po večerech skládá košilky a dupačky do komínku. Ale jsou i jiné druhy těšení. Pokud se nemůžu dočkat konce pracovní doby, tak něco nehraje. Buď mě práce nebaví, nebo moje okolí se mi nezdá právě přátelské. Ale i tady se mohu těšit. A sice na novou práci, kterou jsem začal/a hledat.

Jirka se nemohl dočkat, až skončí své studium a těšil se, jak zavře všechny učebnice a konečně začne vydělávat. Ale ouha. Jakmile vkročil do svého prvního zaměstnání, hned věděl, že mu něco chybí. No jistě. Spolužáci a spolutrpitelé. Nekonečné debaty u vínka a rozebírání učební látky i záchrany světa. Valerie se zase tak těšila na své první rande s Milanem, že nemohla pořádně spát. Pořád si v duchu představovala, jak to bude probíhat. Oblečení už měla týden připravené a tak jako malý školáček netrpělivě čekala na den D. Ale ten vůbec neprobíhal podle jí připraveného scénáře. Milan se choval úplně jinak než v jejich snech. A když tak spolu seděli v restauraci a jí ujel poslední vlak, lhostejně poznamenal: „To je ale tvoje věc.“ No, vážně. A pak zamířil domů.

Ano. Může přijít i zklamání. Prostě výsledek neodpovídal našim očekáváním. To samé cítím i po přečtení knížky, od které jsem očekávala příliš nebo po zhlédnutí filmu, na který jsem se dlouho těšila. Ale zklamat může i člověk, kterému jsme důvěřovali. A to je mnohem horší. Může se objevit rána, která se hned tak nezacelí. Ta bude potřebovat čas. Tam je potom o poznání horší znovu nastartovat proces těšení se. V hlavě se usadila výstraha „pozor“ a ta systém „těšit se na něco nebo někoho“ brzdí. Proto je nějaký čas nutné ztrátu protruchlit. Pak přijde opět očekávání.

Ono je to vlastně jedno, kdo se na co a z čeho těší. Jestli Pepík na tenisový turnaj a Maruška do tanečních nebo mladí rodiče na prvního potomka už je jen na nich. Každý má radost z něčeho jiného. Někdo potřebuje adrenalin, jiný zase klid v přírodě. Důležité je těšit se. A s tím souvisí plány. Dělejme je. Ale ty krátkodobé. Takové to, až… To nemá cenu. Měla jsem kolegyni, která pořád šetřila. Když jsme jí domlouvali, ať si třeba někam vyjede, odbývala nás se slovy. „Nechte být, to všechno teprve přijde. Jen až půjdu do důchodu.“ Jenže nepřišlo. Onemocněla tak těžce, že musela své plány odsunout navždy. Smutné, ale takto uvažuje opravdu dost lidí. Proto by měly být plány krátkodobé. Jednak to těšení se je hodně blízko, jednak nám plán nemůže utéct. Takže nezapomenout, že čas běží. A počítat s tím, že všechno hezké nás teprve čeká, může být špatný kalkul.

Trávíme čas s lidmi, se kterými se zrovna necítíme nejlíp. Své sny odkládáme na neurčito. Teď na to není vhodný čas. Jenže je otázka, kdy ten čas přijde. Proto si ho udělejme, vždycky se naše sny vejdou mezi práci a povinnosti. A budeme žít radostněji. Budeme se totiž stále na něco těšit! Celý život jste toužili vidět Benátky nebo Paříž? Tak šup. Naplánovat na příští měsíc a vyrazit. I když, kdo ví, co bude za měsíc, že? Lepší by byl už příští víkend.

A proto plánujme a těšme se na splnění našich snů a plánů! I když na druhou stranu Woody Allen řekl: „Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány.“  Tak to radši nechám na vás.

A na co se těšíte vy?