Trocha poezie nikoho nezabije

„Hele, četla jsi poslední Mornštajnovou? Browna? Máš ráda psychologické thrillery? Nebo spíš historické knížky? Literaturu faktu? Ano, o literatuře se lidé baví rádi. A všude. Ale ještě nikdy jsem neslyšela slova jako: „Máš ráda Hrubína?“ „A co takhle Blues pro bláznivou holku?“ To je Václav Hrabě. Co tím chci vyjádřit? Nic, co by nebylo známo. Že poezie se moc nečte. Nějak vyšla z módy. A ti, kteří ji čtou, se za to málem stydí.

Tak schválně, znáte to?

„Na trávě ležím, všude květ,

vánek jde voňavým ložem,

ach, Bože, Bože, to je let,

co jsem tu srdce ryl nožem“

 

Ano, správně. Jaroslav Seifert a jeho Jarní den. To mě jen tak napadlo, když už tu máme to jaro. Název tohoto blogu jsem si vypůjčila z písně Jiřího Suchého. Ano, nejenže poezie nikoho nezabije, ale také obohacuje. A jak vlastně dělíme tu poezii? To známe asi ze školy. Lyrika a epika. Lyrika, která se noří do hloubi našeho nitra a vyjadřuje subjektivní pocity a nálady autora. Dále se rozděluje na intimní, kde běží většinou o lásku a osobní prožitky. Pak přírodní. Tam je to jasné, že? Sociální, která reflektuje společenské problémy a pak ještě meditativní, to je taková filozofická úvaha o smyslu života. Na druhé straně stojí epická poezie, která má děj a příběh vypráví. A ten, kdo smísí dohromady lyriku a epiku vytvoří poezii lyricko-epickou.

A teď trochu zabrousíme do školních škamen a jen tak namátkou pár lyrických básníků. Mezi naše patří bezesporu už výše jmenovaný Jaroslav Seifert, ale i Fráňa Šrámek nebo Jaroslav Vrchlický. „Za trochu lásky, šel bych světa kraj…“ Že? Ve světě je to třeba Charles Baudelaire, Paul Verlaine nebo Puškin a Lermontov. Na epiku musíme zavítat do antiky a přečíst si Homéra nebo Vergilia. A pak nakoukneme za oponu středověku, a je tu Epos o Gilgamešovi nebo Píseň o Nibelunzích. Zástupce novověku je třeba anglický romantický básník Percy Bysshe Shelley nebo polský Adam Mickiewicz.

Už jsem vás otrávila dostatečně? Zejména ty, kteří básničky zrovna nemusí? Ale ruku na srdce. Kdo z nás se v letech pubertálních o nějakou takovou básničku nepokusil? Nevím. Má ale poezie ještě v dnešním digitálním světě místo? Určitě ano. Dokonce se tvrdí o její renesanci. Samozřejmě, mění se její podoba. Jednak se přesouvá na sociální sítě a knižní vydání jsou opravdu jen pro fajnšmekry. Také platí, čím kratší, tím lepší. Dnešní mladí již nejsou zvědaví na dlouhé básně. Všimněte si, že i romány a ságy vzaly za své. Mladá generace vůbec vyznává krátkou formu. Stačí se podívat na jejich konverzaci v mobilu. „Přijdeš?“ „Jo.“  Nějaké to, už se nemohu dočkat, tam určitě nenajdete. Jenže, i když popularita poezie roste, stejně zůstává Popelkou. Jde spíše o intelektuální záležitost, která neaspiruje na masovost, ale hledá si své věrné čtenáře.

Řekněme si to na rovinu. Poezie vyžaduje čas a soustředění. Musíme číst pomalu, sem tam se zamyslet, co chtěl básník světu sdělit a k textu se vracet, abychom pochopili. A to se v dnešní uspěchané době nenosí. Lidé preferují rychlé informace nebo rychlý děj v próze. A i u toho jsou občas netrpěliví a někdy stránku přeskočí. Hlavně tu, kde se něco popisuje. „Jsou to hluchá místa,“ říká jedna moje známá a nedá si to vymluvit, že to do beletrie patří. Holt jsem stará škola. A i takový popis letního dne mě uvádí v úžas. Tedy, jak se umí autor krásně vyjadřovat. Jsem staromódní čtenář, který se chce spisovateli dostat pod kůži. Schválně, poznáte tuhle?

„Naše životy jsou truchlivé jak pláč

Jednou k večeru šel z herny mladý hráč

Venku sněžilo nad monstrancemi barů

Vzpomínal jsem na Edisona

na jeho matku z rodu albatrosů…“

To je Vítězslav Nezval a jeho kousek z Edisona.

Tak asi to pro dnešek stačilo. Jen pro vysvětlení. Ten, kdo čte básničky i dnes, určitě nepatří do blázince. Je normální. Jen potřebuje svůj život obohatit o krásné verše, tak jako někdo potřebuje zajít do přírody. Klidně si nalejte skleničku dobrého moku a otevřete nějaké verše. Uvidíte, že den se vám rozjasní a v duši rozlije nebeské teplo.

„Hudba a poezie jsou na světě to nejkrásnější, co nám život může dát. Kromě lásky ovšem.“ – Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny.

A jak to vidíte vy?