Zajdeme někam slečno?

 

Nedávno jsem se vracela ze hřbitova a jakási paní se se mnou dala do řeči. „Také jste byla upravit hrob, že? Po zimě je třeba ho dát do pořádku,“ pokračovala. Kývla jsem na souhlas a dál jsme pokračovaly v rozhovoru na podobné téma. Jindy jsem se v supermarketu zastavila u přihrádky umělých tulipánů snad všech možných barev. Dáma vedle mne se v nich přehrabovala a začala mě ujišťovat, jaké jsou dobré pro výzdobu hřbitovní. „Jsou omyvatelné, víte. Tudíž jim déšť ani sníh neublíží a dáte-li je do vázy, vydrží věky.“ „To je nápad,“ přizvukovala jsem a hned jsem si jeden pugét hodila do košíku.

Proč zrovna tenhle smutný úvod? Není smutný, je jen ze života. Doma jsem si vzpomněla na doby dávno minulé. „Nechcete hrát ve filmu, slečno?“ Oslovil mě jakýsi starší muž na Václaváku. To mi bylo krásných sedmnáct let. „Ano,“ pronesla jsem dychtivě a už viděla tu hlavní roli. „Ale musím se zeptat doma,“ špitla jsem ještě. „Tak dobrá,“ odvětil ten starší muž, „zítra u koně ve 14.00, ale přesně. Jinak punkt.“ To punkt ve mně zůstalo dodnes. Asi jsem ještě netušila, že to znamená v němčině tečka. Holt jsem byla jiná generace než ten pán. No, když jsem o tom nadšeně vyprávěla doma, zápal vyprchal. „Nikam nepůjdeš! Kdoví, co je to za chlapa!“ A bylo vymalováno.

Občas jsem dostala pozvání na kávu, do kina a kdysi mi podstrčil jeden mladík v tramvaji do dlaně telefonní číslo. A já odvážlivec zavolala. Skončilo to obědem. A pak punkt. Uvědomila jsem si, jak šel čas, tak se měnila i konverzace s cizími lidmi. Stále méně pozvání na vínko a stále více hovorů s příslušníky mého pohlaví než s těmi protějšími. Jednu dobu jsem potkávala jehovisty, kteří v plané naději na získání další ovečky mě doprovázely domů nebo na nádraží, pokud jsem cestovala vlakem. Rozhovory to byly divoké, a dokonce jednou jsem diskutovala se členy jehovistů odněkud z Tramtárie.

Uvědomila jsem si, že je to naprosto přirozený vývoj, který nezažívám jenom já. Ale my všichni. S věkem se měníme nejen po psychické stránce, ale i po té fyzické. A i když si připadáme stále stejní a s přáteli se ujišťujeme, že vůbec nestárneme a vypadáme úžasně, skutek utek. Možná výborně vypadáme, ale na třicet určitě ne! Prostě s věkem se měníme my i naše priority, životní styl a okruh přátel. To se samozřejmě promítá i do pozvánek, které dostáváme. Že třicítku zvou lovci na různé drinky, případně na role do filmu, je normální. A ženy od padesáti nahoru se zase častěji dávají do řeči s někým, kdo také kupuje kvítka na hřbitov. Nebo plánuje cestu do lázní za účelem napravení bolavých zad či kolen.

Jak stárneme, mění se i naše preference a zájem od nás samých se přesouvá jinam. Na rodinu, na děti, na vnoučata, na přátele. A litovat ztraceného mládí? To nikam nevede. Prý to souvisí s krizí středního věku a pocit, který se dostavuje není zrovna veselý. Smutek, truchlení nad promarněným časem, strach ze stárnutí a změny vzhledu. I když mezi námi děvčaty to tak není u každého. Kdo si uměl život prožít, splnit si pár hezkých snů, má na co vzpomínat. Ti, kteří neustále vše odkládali se slůvkem „až, až jednou“ se do této krize dle mého dostávají častěji.

Beru to úsměvně. Minulý týden se ke mně v tramvaji posadil starší pán a hned se rozpovídal. Kdepak, nikam mě nezval, jestli vás napadlo tohle. Začal si stěžovat, že mu před rokem zemřela žena a že je to bez ní hrůza. Takhle, nestýskalo se mu po ní. Stýskalo se mu po servisu, který mu denně připravovala. Vařila, prala, smejčila, vlastně vůbec nevěděl, co všechno dělá, a ještě ji neustále kritizoval. Proč udělala ke guláši těstoviny, když má radši knedlíky? Proč luxuje, když si chce zdřímnout? „Vůbec jsem si té její práce nevážil,“ dodal smutně. „Víte paní, ještě, že mám dceru a ne syna. To bych asi nepřežil!“ Nechápavě jsem zakroutila hlavou. „No, to je přece jasné. Dcera přijde, vypere záclony, vyluxuje a navaří na pár dní. Na procházku už musím sám. Pospíchá domů za svými dětmi. Potřeboval bych nějakou ženskou na procházky sehnat, nevíte o nějaké?“ „Kdepak,“ vykřikla jsem skoro nahlas. „Nevím a už budu vystupovat. Čeká na mě manžel.“ Žádného nemám, přiznávám bez mučení. Ale tak jsem se lekla představy, jak vodím pána po Stromovce nebo Chotkových sadech, že mi snad Pánbůh odpustí.

„Žij, jak máš a užívej svého času. Nic zde není tak trvalé jako pomíjivost.“- Alexander Fleming, skotský biolog, farmakolog a botanik.

A jak to vidíte vy?