Proč se některé dny nic nedaří?
Také to určitě znáte. Všechno, na co sáhnete, je katastrofa.
Většinou to už začne budíkem. Tedy, že zazvoní pozdě. Buď jste si ho špatně nařídili,
nebo do něj vstoupil zlý duch anebo jednoduše zazvonil a vy jste ho zaklapli. Tak
nějak automaticky. Rychle vstanete, vyčistíte zuby a bez snídaně ženete na
tramvaj. Ta vám jako na potvoru ujede pod nosem. Bodejť by ne! Máte přece „den
blbec“. V práci se přiženete na poradu o hodinu později a zdvižené obočí
svého šéfa přejdete mlčením.
Takové dny také mívám. Ať dělám, co dělám, ne a ne to
zlomit. Ať volám, kam volám, všude obsazeno, v lepším případě mi to
zvednou, ale cokoliv potřebuji, je odmítnuto. Jak říkám, „den blbec“. Já nevím
jak vy, ale já už přišla na to nenechat se vyvést z míry a prostě ten den
nějak přečkat. Dělat jen to nejnutnější a s půlnocí věřit, že už mám ten
den za sebou a že zítra to bude úplně jiné. Radostnější. Lepší. Aspoň doufám. I
když, mezi námi, ono těch zlých dnů může být za sebou i víc.
Co tedy dělat, když takovýto den nebo dny dorazí? Určitě
nepropadat panice. A taky netlačit na pilu. Nedívat se do kalendáře. Mohli
byste totiž zjistit, že je pátek a ke všemu třináctého. To by vám na sebevědomí
určitě nepřidalo. Prostě nezoufejte. Nejste jediní, kteří mají černé dny! Máme
je všichni. Všichni něco ztrácíme, rozbíjíme, nefungujeme tak, jak jsme zvyklí!
Nejhorší je, začít se litovat. Proč zrovna já mám takovou smůlu? Proč ne
Honzíček Nováků? Hněv, lítost a podrážděnost situaci určitě nevyřeší. Vždyť
může být i hůř. A znáte to, co se říká – co tě nezabije, to tě posílí. Úplně
nejlepší je ten den prospat. To bohužel asi nejde. Nebo poslouchat dobrou
muziku, podívat se na dobrý film. Tak to asi bude také problém, pokud nejde o
sobotu nebo neděli. Prostě život není jen pozitivní, má své světlé a temné
stránky. A po dešti vyjde slunce. A někdy dokonce i duha.
Pak jsou zase ty dny, kdy se daří úplně všechno. Až se občas
zastydíte, jak vám jde vše od ruky, aniž byste se o to zvlášť zasloužili.
Prostě den, kdy vám štěstěna přeje. A začíná to už tou ranní kávou. Nebo
vlastně vstáváním. Následuje dobrý pocit, že vše je tak, jak má být. Je
v nás taková čirá radost, že je fajn být na světě. Venku je modrá obloha,
v zrcadle zjistíte, že vám to sluší a řidič tramvaje vám neujede před
nosem. Naopak, světě div se! Počká a ještě se usměje. V práci, na co
sáhnete, je úspěšné na stodvacet procent. Ozývají se vám přátelé, které jste
již dlouho neviděli, a doma čeká kytice od partnera. Ke všemu dostanete ještě
skvělou nabídku na novou práci. Jo, i takovéto dny jsou! A máme je zase
všichni. Je to přirozené, jednou dole, jednou nahoře. Jakoby nám někdo tam „v
nebi“ dával na srozuměnou, že pokud bychom byli nahoře pořád, tak bychom si
toho ani moc nevážili.
No a co vám přát? Těch slunných dnů co nejvíce a těch „dnů
blbců“ co nejméně. A když už přijdou, vědět, že je máme všichni. Bezdomovec i
anglická královna.
A tak na
závěr zase jeden citát J
„Dýchej.
Tohle je špatný den, ne špatný život.“ Ashley Purdy, americký hudebník.
A jak to
vidíte vy?
Komentáře
Okomentovat