Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi

To je slovo do pranice. Pardon, citát. Jedná se o staré anglické přísloví, ale asi už hodně staré. S ohledem na to, kdo vlastně dneska ještě čte. Myslím, že nás čtoucích bláznů je čím dál méně. Ohrožený druh. A chytré věty jako „kniha přítel člověka“ raději před těmi hodně mladými radši nevypouštějte z úst. Asi byste se setkali s neporozuměním. Prostě je jiná doba. Film, televize, CD, DVD, noviny, časopisy a pak hlavně internet. Kam by v takové konkurenci přišla knížka? Chudinka objemná, která se do kabelky nevejde.

Ale bane, tak hrozné to opravdu není. Je spoustu lidí, kteří pořád rádi čtou. Knihomolové. A knihy hltají, doporučují si je, hodnotí je a hlavně se těší (pokud je autor nadchne) na další. S tématem kniha nemohu nezmínit jednu vzpomínku na dětství. A to bylo mytí a utírání nádobí. Myčky holt nebyly. No, ona sama o sobě tato činnost hrozná nebyla, horší bylo, že já byla děcko dychtící po četbě a každá jiná práce, která mne od čtení vytrhovala, byla „tortura“ (tedy mučení). Tak dlouho jsem odolávala máminu volání z kuchyně – ještě chvilku, dočtu stránku a už jdu, až mi byla kniha vytržena z rukou a já lkajíc se vrhla na horu špinavého nádobí. Jen, aby to bylo rychle hotovo, a já zase mohla číst. Jó, kde tyhle časy jsou! Ony ty osudy gaskoňského šlechtice d´Artagnana byly tak napínavé. Ne, nebojte se, teď nebude následovat seznam mojí pubertální četby nebo výklad – čteš Tři mušketýry, tak jsi pomstychtivá Milady de Winter. Teď jsi nám ukázala svoji pravou tvář. Ne, takhle jednoduché to jistě není.

Ale stejně na tom citátu o tom, řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi, něco bude. Jednak jde o opravdu starý citát a naši předci byli moudří a jednak každý z nás má sklon číst něco jiného, než ten druhý. Takže zatímco jeden čte detektivky (lidé milují ty severské), druhý zase historické romány, další literaturu faktu… Je dokonce pár „vyvolených“ nebo „bláznů“ (tady to nechám na vás), co čtou básně. Také jsem je četla. Někdy v pubertě, kterou, když jsem opustila, čekala, který z nápadníků mi začne básně recitovat. Marně.

Vzduch něžný tak byl a jemný,

Že vůněmi hladil, že vláh´

Dech jeho hluboký, zemný,

 květ v slunci hřál na lipách.

Atakdále. Toť začátek básně od Antonína Sovy – Představa něhy.

Protože jsem se recitace od potenciálních nápadníků nedočkala, přestala jsem básně číst a vrhla se jinam. Jednalo se o literaturu klasickou, neboť jsem se rozhodla intelektuálkou býti. Tedy žena vzdělaná a sečtělá. Doufala jsem tajně, že poté potkám muže intelektuála a společně budeme číst a diskutovat na intelektuální úrovni. Leč, nestalo se tak. Záhy jsem zjistila, že intelektuál dává přednost ženě „VAMP“.

Tak jsem přešla k historickým románům. Nebojte, žádného Egypťana Sinuheta jsem neočekávala. A tudíž zbytečně nechodila k Vltavě, jestli mi dotyčný Egypťan nepřiplave v proutěném košíku. To už jsem byla vyzrálá a pochopila, že čtení a snění je velký rozdíl. Ale na knížku jsem nezanevřela. Naopak. Od historických románů jsem přešla k literatuře faktu, dále pak k současným autorům a nyní jsem ve fázi, že čtu to, na co mám zrovna chuť. A věřte, že je z čeho vybírat.

Tak vlastně ani nevím, kdo já jsem. Ono je to stejně fuk. Mně a i lidem v mém okolí. Pro mne je důležité, že se při čtení pobavím, něco poučím, něco naučím a nad něčím se zamyslím. No, nestačí to?

A tak moji zlatí „dokáži velmi dobře přežívat o samotě – když mám něco dobrého ke čtení“. Ne, to jsem neřekla já (tak moudrá nejsem), ale Sarah J. Maas.

A to je pro dnešek všechno. Anebo ještě tohle: „Chcete zmoudřet? Můj ty světe – otevřete knížku – čtěte (Jiří Žáček).

A co čtete vy?