Paměť aneb sakra, jak se jmenoval?

 

Už se vám to asi také stalo. Jdete po ulici a potkáte někoho, s kým jste kdysi chodili na základku. Ale, sakra, jak se jmenoval? Od S. Nebo od Š? Jeho jméno ne a ne se vám vybavit. Nejjednodušší by bylo mávnout nad tím rukou, ale nějak to nejde. Mozek pracuje na plné obrátky, jak si chcete na jméno dotyčného vzpomenout. Místo toho se vám vybaví jméno toho Němce, podle kterého se ztráta paměti pojmenovala. Alzheimer. Ne, nebojte se, není to on.

Skutečnost, že paměť někdy prostě vynechává, má úplně jiné důvody. Bývá to třeba psychické vypětí, nedostatek spánku, stres nebo (a to v poslední době nejčastěji) zahlcení informacemi. Ty se na nás valí takovým tempem, že i mozek jedinců na úrovni Alberta Einsteina má co dělat, aby to do té hlavy všechno dostal. A co víc! Udržel. Já osobně si myslím, že k jakémusi zakrnění přispívají i moderní technologie. Člověk se už nemusí spoléhat jen na svoji hlavu, ale sáhne po telefonu, tabletu nebo jiné vymoženosti a všechno vyhledá. Já si dobře vzpomínám na doby, kdy mě třeba něco zaujalo v nějakém článku a chtěla jsem se o tom dozvědět víc. Obklopená slovníky a encyklopediemi jsem urputně hledala další informace tempem jako zuřivý reportér Egon Erwin Kisch. Dnes je tomu jinak. Díky technice běhají mé prsty po písmenkách a informací je tolik, že mozek pracuje, až se z něho kouří.

No, ale jedno je jisté. Paměť se léty zhoršuje. Nevím sice, kdy je na svém vrcholu, prý někdy v pětadvaceti, ale vím, kdy to s ní jde z kopce. A nezbude opravdu nic jiného, než ji začít trénovat. Má se to asi podobně, jako když si zlomíte nohu. Jakmile vám sundají sádru, musíte nožku rozchodit, aby byla použitelná jako dřív. A mozek? Také ho nenechte zahálet, a proto je dobré číst a to nejen romány, ale i věci naučné a poučné. Učit se jazyky. Já vím, už vám možná k ničemu nebudou, ale prospěje to vaší hlavě. Nevypadne z rytmu a jen tak se nezhroutí. Ale třeba zahrát si pexeso s vnoučaty plní tuto funkci taky docela dobře.

S tím zapomínáním je někdy i sranda. Tuhle jsem si někam položila brýle na dálku, protože jsem zrovna četla knížku, kterou čtu bez brýlí. Když jsem dočetla a potřebovala se orientovat v prostoru a jala se brýle hledat, ne a ne je najít. Prolezla jsem celý byt a už propadala panice. Pak mě napadlo vytáhnout z šuplíku brýle náhradní a ejhle … Ty, co jsem hledala, byly v kuchyni. Pak teprve jsem si vzpomněla, že jsem si ke knížce mazala chleba s máslem. Dokonce je docela běžné, že jdeme do lednice, otevřeme ji a nevíme, co jsme vlastně chtěli. Velice často hledáme klíče. Ale jak říkám, chce to klid. Tady se nejedná o problémy s pamětí. Když totiž ty klíče kamsi pokládáme, už v tu chvíli myslíme na jiné věci, třeba, co budeme vařit k večeři nebo jak rychle odepsat na pracovní emaily.

Paměť můžeme také rozdělit na několik druhů. Tak především jde o paměť krátkodobou, střednědobou a dlouhodobou. Jde o to, jak přijaté informace vyhodnotíme. To znamená určit jim prioritu. Pokud usoudíme, že data nejsou pro nás důležitá, vypustíme je. Dlouhodobá paměť je uchována v našem podvědomí a většinou to bývají prožitky emocionálně zabarvené. Jako je dětství, prázdniny s rodiči nebo prarodiči. Tato paměť je neomezená a odvíjí se pouze od specifických předpokladů každého jedince. Občas žasnu, jak si pamatuji třeba nějaké písničky, které mi zpívala babička a později jsme je zpívaly spolu. Jsou tam a žádné nové písně je nevymazaly. Zrovna tak je to i s cizími jazyky. Pokud je nepoužíváte, jazyk zapomínáte. Občas je k vzteku, že si nemůžete na některé slovíčko vzpomenout. Zdá se, že je pryč. Jakmile ho objevíte ve slovníku, hned vám naskočí, sakra, vždyť jsem to věděla. Jo, je to tak. I mně se to stává. Ale nedávno jsem v kině viděla film v původním znění a fascinovalo mě, jak jsem všemu rozuměla. Takže, je to tam, vážení! Sice zasunuté někde vzadu, ale přece.

Paměť se rozlišuje i jiným metrem. Ta prvé jde o paměť názornou, neboli sluchovou, zrakovou, čichovou, pohybovou, chuťovou či hmatovou. Tito lidé si například velmi dobře pamatují tváře lidí, čísel, vůní nebo mají schopnosti učení jazyků. Za druhé jde o slovně logickou paměť. Takový člověk si zapamatuje lépe informace formulované slovně. Pojmy, soudy a myšlenky pro něj nejsou problémem. Takováto paměť je důležitá v oblasti vzdělávání. Za třetí jde o paměť emociální. Někdy se jí také říká citový druh paměti. Citově zabarvené zážitky jsou pro člověka rychleji zapamatovatelné, díky čemuž se mu následně i jednodušeji vybavují.

A tak se tou pamětí příliš netrapte. Vždyť Jan Werich řekl: „Paměť je výsadou blbých. Chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet.“ Ale zase na druhou stranu řekl též, že „Lidská paměť je také bludiště – moc věcí se tam ztratí.“ A jestli se chystáte psát paměti, vězte, že je čas právě teď. „Není nic snadnějšího než psát paměti ve věku, kdy už si člověk skoro nic nepamatuje. To je zase od Charlieho Chaplina. Tedy, jestli si to dobře pamatuji…

A jak jste na tom s pamětí vy?