Osud si najde cestu

 

Všechno to začalo mými patnáctými narozeninami. Nebo spíše po nich. Ve škole nám tehdy slavnostně předávali občanské průkazy. Tak se to totiž v minulosti dělávalo. Na samotný průběh tehdejší slavnostní akce si nevzpomínám. Ale o to ani nejde. Jde o chvíli, kdy jsem tu červenou knížečku otevřela a se zvědavostí se zahleděla na stránku, kde byli zapsaní mí rodiče. „Mám tady chybu,“ vypadlo ze mě, když jsem v kolonce otce uviděla místo jména mého táty úplně cizí jméno. Příslušník se zarazil, ale vzápětí mě ubezpečil, že je to tak správně. A poté dodal, že se mám zeptat doma. Běžela jsem domů jako o závod a hned mezi dveřmi křičela: „Mám v občance místo táty úplně cizího chlapa!“ Máma i s tátou se zarazili, babička, která tenkrát bydlela s námi, sklopila oči a sestra je naopak vykulila zvědavostí. „Je načase ti říct pravdu,“ řekla máma. A tak jsem se dozvěděla, že můj táta vlastně můj táta není, ale že mě od jednoho roku vychovával a pro mě tím tátou byl a zůstane navždy. O tom svém biologickém otci jsem se toho moc nedozvěděla. Bylo jasné, že máma o tom mluvit nechce, že ji dávná vzpomínka ještě bolí. Zjistila jsem jen to, že si mámu nevzal, oženil se prý s Němkou, chtěl utéci za hranice, ale chytili ho a zavřeli… Víc mi toho neřekli. Jen to, že snad bydlí v Praze a posílá alimenty. Přiznávám, že tenkrát jsem nad tím mávla rukou. Svět se přede mnou otevíral a nabízel možnosti, na které jsem dychtivě čekala. Skončila jsem základní školu v okresním městě a pokračovala ve studiu v Praze.

Já vím, že teď ode mě očekáváte vyprávění o mém životě, který opravdu nebyl nudný. Ale přeskočím to. Nějakou dobu jsem pobývala v zahraničí, ale nakonec jsem se vrátila ve svých padesáti letech domů. V té době mi umřel táta, za dva roky máma a mně se v hlavě vynořila vzpomínka na to dávné předávání občanek. Kdo je anebo kdo byl tedy můj pokrevní otec? Tyto otázky mě pronásledovaly a já chtěla znát odpověď. Doma jsem našla ústřižky složenek, s nimiž otec posílal výživné a samozřejmě tam byla i jeho adresa. Jak jednoduché. Nikde jsem pátrat nemusela, a když jsem nahlédla do telefonního seznamu, našla jsem i telefonní číslo. Ale přece jen tam překážka byla. Když zavolám, co mu řeknu? Třeba se mnou nebude chtít mluvit. Vždyť za celou dobu se mi neozval, neposlal jediný pohled, jediný dárek. K narozeninám ani k vánocům. A pak? Chci to vůbec? Já měla báječného tátu, se kterým jsem si rozuměla víc než moje sestra. A ta byla jeho krev. Jenže zvědavost byla větší. Telefon jsem tedy zavrhla. Ale co poslat dopis? Papír snese všechno. Adresu mám. Napíšu, hodím do schránky a nechám osudu. Váhala jsem jen chvilku a pak jsem to udělala. Nějakou dobu se nic nedělo, až jednoho dne mi zazvonil telefon a ozval se mně neznámý hlas. „No, ahoj, tady Rybář…“ Ano, byl to on. „Dostal jsem tvůj dopis,“ pokračoval, „a proti setkání nic nemám. Jak si to představuješ? Kdy a kde se sejdeme? Dáme si kafe a nějaký koláček…“ Pak už to šlo ráz na ráz. Kavárna byla úplně plná, a přesto jsme se hned poznali. Nevím, jestli to byl instinkt nebo to, že seděl u stolu sám. Důležité to vážně není. A tak jsem se dozvěděla něco z jeho života. A protože se mi určitá část zdá být zajímavá a osudová i z hlediska historického, chci se o ni podělit.

Po roce 1948 pracoval můj otec ve Zlíně, v tehdy již znárodněných továrnách Tomáše Bati. Abych pořád neužívala spojení „můj otec“, budu mu říkat třeba Petr. Měl tenkrát ve Zlíně spolupracovníka, který byl zároveň jeho nejlepším kamarádem. Oba byli velcí skauti a brzy se objevily první signály, že skauting bude brzy označen jako nepřítel lidu. Situace tehdy začala přituhovat, znárodňovalo se o sto šest. Petr a jeho kamarád nebyli s vývojem ve společnosti zajedno a tak slovo dalo slovo a dohodli se, že odejdou z vlasti. Utečou. Oba tenkrát měli přítelkyně, kterým tuto zprávu sdělili, a děvčata nejenže s nimi souhlasila, obě hned prohlásila, že utečou také. Tehdy se ti čtyři mladí spiklenci dohodli, že neprchnou společně, aby to nebylo nápadné. Nejdříve tedy zmizí děvčata a po měsíci kluci. Sejdou se v Německu v táboře a odtud budou žádat o vystěhování do Kanady nebo do Argentiny. I stalo se. Děvčata zmizela a kluci se připravovali v tichosti na útěk za nimi. Dovedu si představit ty dvacetileté nadšence, kteří spřádali své plány a snili svůj kanadský nebo argentinský sen. Když nastal den D, naplnili si kapsy konzervami, aby měli pro začátek v táboře co jíst. No a vyrazili. Šli sami, žádné převaděče neměli, jen to mládí a elán. A sebedůvěru. Podle toho to také dopadlo. Chytili je a odsoudili. No, vzpomínky na to krásné Petr neměl, ale výhodou byl jeho životní optimismus, který jsem zdědila po něm. Ať se v mém životě stane cokoliv, to špatné vytěsním a v hlavě mi zůstanou jen krásné chvíle. Po propuštění z vězení a práci v dolech musel Petr absolvovat vojenskou základní službu. Tu prožil u PTP. Fotku z této doby mám. Máma mi ji dala, než zemřela. Opatrovala ji celý život. Byla zabalená v hebkém plátýnku. To jen na okraj. Jinak léta od Petrova návratu z vojny ubíhala a on se při taneční zábavě seznámil s mojí mámou. Byla odvážná, protože lidé se ho stranili a báli se s ním mluvit. Občas mu někdo vmetl do tváře slovo „kriminálník“. Hm, divná doba. Láska k mé mámě mu ale nevydržela. Měl dobrodružnou povahu a připoutat se k jedné osobě pro něj nebylo lákavé ani to pravé. A tak jsem se narodila jako nemanželská. Po roce si mámu vzal můj zlatý táta a život ubíhal v pohodě. Petr mezitím přesídlil do Prahy a tam při jedné příležitosti poznal svoji budoucí ženu. Byla Němka, žila kousek od Berlína. Východního, samozřejmě. Tenkrát se v Praze konaly spřátelené závody v běhu a ona běžela za tehdejší Německou demokratickou republiku. Vzali se a nějakou dobu žili kousek od Berlína a tam se jim narodil syn. Po nějaké době přesídlili do Prahy.

A čas zase neúprosně plynul. Přišel rok 1989 a sametová revoluce. Jednoho dne u nich v paneláku někdo zazvonil. Jakási starší žena. „Poznáváš mě, Petře?“ ptala se. Zavrtěl hlavou. Ne, neznal ji. „Já jsem Lenka.“ Petr pokrčil rameny. Ani jméno mu nic neříkalo. Lenka N. Moje kamarádka Zdena byla tvojí přítelkyní. Tenkrát jsme na vás čekaly v lágru měsíce a vy jste se neobjevili. V tu chvíli mu to došlo. Jasně, Lenka a Zdenka. Pozval ji na kafe a tak se dozvěděl víc. Zdena už zemřela a Lenka se rozhodla na „stará kolena“ vrátit se domů. Petra vyhledala, aby mu řekla něco, co jistojistě neví a ona považuje za správné, aby to věděl. V tom uprchlickém táboře v Německu mu chtěla Zdena totiž sdělit sladké tajemství, že čeká dítě. Měl to být začátek jejich nového života. Jenže oni nepřišli. Dívky čekaly a čekaly a nakonec si požádaly o vystěhování do Francie. Tam se do Zdeny zamiloval jeden Francouz a nabídl jí, že se s ní ožení a dítě, které se mělo každým okamžikem narodit, bude jeho. Dostal jméno Jean-Claude a nikdy se nedozvěděl pravdu o svém pravém otci. Žádný happy-end se nekonal. Petr sice adresu na Clauda dostal, ale jeho německá manželka tak dlouho naléhala, až ji roztrhal. Možná to bylo správně. Petr již zemřel, jeho paní také a s jejich synem jsme kamarádi. Ale stejně mi to nedá občas nemyslet na svého druhého polobratra a někdy si v duchu představuji, jak se spolu dorozumíváme mojí chabou francouzštinou. Snad právě proto si ji neustále oprašuji.

A proč tohle všechno píšu? Pro to, jak někdy osud, situace, převraty, revoluce dokážou zamávat s naším životem. Kdyby se tenkrát Petrovi podařilo přes ty hranice přejít, byl by jeho život úplně jiný. Ale zase bych tu nebyla já. A kdo by vám tento příběh vyprávěl, že? Prostě a jednoduše. „Osud míchá karty, my hrajeme.“ Citát, který jsem si vypůjčila od německého filozofa Arthura Schopenhauera, protože tak to přece je!

A co vy? Také vám osud zamíchal karty?