Lhát si do vlastní kapsy

 

Tak to není nic neobvyklého. Děláme to všichni. A důvod? Jde o hluboce zakořeněný psychologický mechanismus, protože tím můžeme čelit často bolestivé nebo nepříjemné realitě. Je to jakési ochranné brnění, které nám pomáhá udržet své duševní zdraví a pocit kontroly nad životem. Měla jsem kolegyni. Nebyla to žádná kamarádka, ale seděly jsme v jedné kanceláři a normálně se bavily. Byla zvláštní. Tedy nebyla zvláštní, akorát se zvláštně oblékala a líčila. Tedy podle mě. Makeup v barvě zralé meruňky a silné linky kolem očí byly úplně normální. Pro ni.  Také milovala barevnost. Fialové kalhoty a k tomu zelený rolák. Což o to, moje věc to nebyla. Jednoho dne se chystala na jakousi oslavu a zeptala se mě: „Co myslíš, je to dobré?“ Tím myslela svoji vizáž. „Nooo...“, začala jsem. V duchu jsem přemýšlela, mám jí říct pravdu nebo milosrdnou lež. Nakonec jsem zvolila něco mezi tím. „Já bych ubrala to líčení, méně je více.“ A pak jsem dodala: „K výrazným kalhotám bych si vzala černé triko nebo něco méně barevného.“ Ale pak jsem ještě poznamenala, že důležité je, jak se cítí ona.

No, dobrá. Ale tyto případy se netýkají nás přímo. Každý sám sobě občas lže. Bojíme se totiž nepříjemné pravdy. Například, když víme, že náš vztah má problémy, ale my se přesvědčujeme, že tomu tak není. A tak si hledáme raději výmluvy. Že už přítele skoro vůbec nevidím? Pracuje tolik nebo je s někým jiným? No, určitě za tím stojí ta práce. Hodně mu na ní záleží. A basta. Prostě to vědět nechceme, a tak radši nepátráme. Jenže to má jeden háček. Předstírat, že se vlastně nic neděje a jsme šťastní a spokojení nemá cenu. Protože ve skutečnosti se trápíme a o štěstí vůbec mluvit nelze.

Vypiju půl litru vína denně? To je přece normální, k jídlu se hodí víc než voda a večer si dát pár sklenek na dobré spaní je přece zdravé. Odborníci tvrdí, že alkohol navazuje špatné spaní? Ále, ty toho tak vědí. Já prostě problém s pitím nemám. V literatuře je příkladů lhaní si do vlastní kapsy přehršel. Třeba Paní Bovaryová od Gustava Flauberta. Emma žije v neustálém sebeklamu, a protože se na venkově nudí, žene se do milostných afér i finančních problémů, což ji vede k finanční i morální zkáze. Nebo takový román 1984 od George Orwella. V totalitním světě je sebeklam nutností k přežití. Jenže Winston si lže do vlastní kapsy ohledně toho, jak moc je schopen vzdorovat systému. Jenže není a úplně ho to zlomí.

V jedné Ezopově bajce se liška snaží získat chutné hrozny, ale všechny pokusy selžou. A co tedy udělá? Přesvědčí sama sebe, že ty hrozny vlastně vůbec nechtěla. Totéž platí i u lidí. Hledáme pořád nějaká ospravedlnění nebo důvod, proč tomu tak je. Je to pohodlnější a uklidní nás to. Alespoň na určitou chvíli. Moje žena je hysterka? Všechno, co udělám, je špatně? No, ona za to vlastně vůbec nemůže. Vždyť je přece rak! A ti se považují za nejvíce emotivní a náladová znamení. Dělají hysterické scény a mají rádi dramatické výstupy. Pokud neuspějeme na přednášce je mnohem jednodušší si říct: „Vlastně se vůbec nedivím, včera jsem měla celý den migrénu a bolesti břicha. Nemohla jsem se soustředit.“ Nebo „Jeník celou noc hicoval a já ani oka nezamhouřila.“

Někdy může člověk přijmout i úplně zcestný názor, který slyšel od někoho, komu bezmezně věří. Třeba, že je Země placatá nebo že očkování mění DNA. Můžeme přijít s tisíci vědeckými dokumenty, můžete odůvodňovat, můžeme, co chcete. Ten, kdo je ale o své pravdě přesvědčen, bude trvat na svém. Souvisí to také se sebevědomím, které má opravdu vysoké. I když by tomu mělo být naopak. Ale řekl to strejda Smrček a ten se přece nemýlí. A strejda se směje pod vousy, protože vám nabízí místo očkování preparát, který je sice drahý, ale funguje. Znám jednu paní, která si takto kupovala jakýsi lék z Indie na svoje astma. Sice nefungovalo tak, jak by mělo, ale paní tvrdila, že se to přece jen o trošičku zlepšilo. O maličko. Lhala si do vlastní kapsy, ale bylo jí tak líp. Nacpala totiž do léku tolik peněz, že by místo toho mohla jet na letní dovolenou i s manželem k moři.

No, někdy nám toto lhaní může i pomoci. Třeba v případě nemoci. Určitě je lepší si lhát a bojovat, než to zabalit a připravit se na nejhorší. I lékaři tvrdí, že pozitivita k vyléčení pomáhá. Ale zase naopak, dát si každý den pořádný kus dortu a říkat si, že jeden kousek mě nezabije a na mou váhu to nemá vliv, je nesmysl. Tak nevím. Někdy je dobré prohlédnout a ujasnit si situaci. Vidět věci takové, jaké opravdu jsou. Myslím, že to člověka i osvobodí. Samozřejmě, že bez slziček se to občas neobejde. Prozření bolí. Ale pak přijde úleva. A může nás to posunout dál.  

„Jsem unavený sám sebou, jsem unavený svým lhaním, jsem unaven tajemstvím, které musím skrývat.“ – Nicolas Chamfort, francouzský spisovatel.

A jak to vidíte vy?