Tak to vidím já !

  Už se vám to asi také stalo. Jdete po ulici a potkáte někoho, s kým jste kdysi chodili na základku. Ale, sakra, jak se jmenoval? Od S. Nebo od Š? Jeho jméno ne a ne se vám vybavit. Nejjednodušší by bylo mávnout nad tím rukou, ale nějak to nejde. Mozek pracuje na plné obrátky, jak si chcete na jméno dotyčného vzpomenout. Místo toho se vám vybaví jméno toho Němce, podle kterého se ztráta paměti pojmenovala. Alzheimer. Ne, nebojte se, není to on. Skutečnost, že paměť někdy prostě vynechává, má úplně jiné důvody. Bývá to třeba psychické vypětí, nedostatek spánku, stres nebo (a to v poslední době nejčastěji) zahlcení informacemi. Ty se na nás valí takovým tempem, že i mozek jedinců na úrovni Alberta Einsteina má co dělat, aby to do té hlavy všechno dostal. A co víc! Udržel. Já osobně si myslím, že k jakémusi zakrnění přispívají i moderní technologie. Člověk se už nemusí spoléhat jen na svoji hlavu, ale sáhne po telefonu, tabletu nebo jiné vymoženosti a všechno vyhledá...

  Ano. Nastal čas, abych něco málo napsala o příjmeních, jak jsem slíbila. O křestních jménech jsem už psala, takže je načase zmínit pár slov o těch rodných. Vynechám všechny Nováky, Nového i Novotnou, protože tady je původ zcela jasný. Někdo nový se do vesnice nebo do města přistěhoval a místní mu začali říkat „nový“ a podobnými tvary. A už mu to zůstalo. Jak vůbec ta příjmení vznikala? No, vezměte si takovou obec, kde se to hemží Aničkami, Maruškami, Jeníky a Pepíky. Jak je odlišit? No přece jednoduše. Jeden Pepík je dlouhý, druhý zase malý, jedna Anička je pěkná, další zase veselá, jiná smutná. Stačí dosadit si jen velké písmeno a hurá, příjmení je na světě. Krátce řečeno, příjmení vznikala, aby se rozlišilo obyvatelstvo. Prý od 14. do 18. století. Dědičná však nebyla, mohla se změnit kvůli sňatku, zdravotnímu stavu nebo změně povolání. Takže z Jana Kováře se mohl stát Jan Rybář a z Marie Skokanová se po úrazu rázem stala Kulhavá nebo Chromá. Až teprve Josef II. v...

  Život utíká jak voda a než se stačíte vzpamatovat je z vás babička. Nebo taky bábinka, bába, babča, babka a další a další novotvary, které s rostoucím věkem vnoučat přibývají. Když je vnouče novorozeně, není o nějakém popovídání ani vidu ani slechu. Buď je to hodné a klidné miminko, které si tiše brouká a zapláče jen tehdy, pokud má hlad. Jiné se rozhodne vyzkoušet vaši trpělivost hned od narození. Takovou zkušenost mám i já. Moje starší vnučka vyřvávala již od prvého dne, jakoby tím chtěla upozornit na svoji snahu být slavnou zpěvačkou. Což o to. Dítě můžete pochovat, pohoupat, případně s ním vyjet na procházku. V noci už je to mnohem horší. Naše temperamentní holčička „zpívala“ i v noci a to pěkně nahlas. Že byste si na chvíli schrupli, o tom nemohla být ani řeč. My to řešili službami. Ty od 23.00 do 1.00, já pak do 3.00, další od 3.00 do 5.00, atakdále… Pro uspání byl nejlepší větrák v kuchyni nebo vysavač, skákání na míči, případně zpěv nějaké pí...

  Asi máte ve své kuchyni papiňák. Ten, kdo ho používá, ví, jak pracuje. Dlouho syčí a pak najednou bum! Aniž jste to čekali, aniž jste si to přáli. Tak nějak funguje i hysterická osoba. Je plná neklidu, vnitřního napětí a nespokojenosti, které ani neumí definovat. A tak občas vybouchne při úplně banální situaci, třeba když vám spadne hrnek na zem. Musí to napětí nějak uvolnit. Řečeno slovy psychologa, hysterik neumí žít v klidu, a tak pořád vytváří dusno a napětí. V podstatě je hysterický člověk velký herec nebo herečka, protože neustále hraje divadlo. Drama. Uleví se mu tím. Rád provokuje a uměle vytváří situace, ve kterých může svůj divadelní talent předvést. Je zajímavé, že mezi hysteriky najdeme víc žen než mužů. Opravdová hysterka je afektovaná, závistivá a hlavně pomstychtivá. Nedokáže jen tak nad něčím mávnout rukou. Ale pozor! Ne vždy, když reagujete přehnaně na nějakou situaci, se jedná o hysterickou reakci. Těch průvodních příznaků musí být víc. Projevit se p...

  Koncem tohoto roku jsem stále dokola slyšela jedno a to samé. Ráda bych se s tebou sešla, ale nestíhám! Musím dodělat všechny ty resty, abych mohla do nového roku vykročit s čistým štítem. Slovo „resty“ se mi vůbec nelíbí, zavání cizím slovem, asi z němčiny. To už raději úkoly nebo povinnosti. Proč se ale ty resty tak hromadí? Neřekla bych, že každému. Někdo má prostě čistý stůl pořád. Tak čím to tedy může být? Já bych řekla, že plánováním. Dle mého je určitě dobré vzít ráno do ruky tužku nebo něco na psaní, kus papíru nebo sešit, jak je libo. Prostě staré dobré metody, které už spousta lidí nepoužívá, protože vše mají v počítači nebo v mobilu. Neva, i tyto moderní prostředky mohou posloužit stejně. No, a pak už stačí je psát. Co všechno musím zvládnout v tomto týdnu? Co dnes? Dobré je střídat jednoduché úkoly s těmi složitějšími, abych viděla i to světélko na konci tunelu. A pak už jenom odškrtávám. Občas se mohu i odměnit čokoládou nebo kávo...

  Někde jsem četla, že jaké jméno dostaneš, takový máš život. Ponechám stranou příjmení, o tom až někdy jindy. Podívejme se však na jména křestní. Pokud dostaneme jméno tradiční, je nás v kolektivu většinou několik, a tak některá z nás je Veronika, druhá Verča, třetí Verunka a čtvrtá třeba Veruna. To, aby se to nepletlo. Také bychom se mohli nazývat jmény s číslovkami, jak už se to osvědčilo v historii. Jenže jmenovat se Veronika osmá, to by v dnešní době fakt asi neobstálo. Pokud dostanete jméno netradiční, má to dvě strany. Stejně jako mince. Jednu přívětivou a tu druhou, odvrácenou. Na jednu stranu je prima, že mé jméno nemá každá druhá nebo druhý, ale na druhou stranu musím občas vysvětlovat, jak jsem ke svému jménu přišla. Za mých mladých let, kdy běžela v televizi nesmrtelná Angelika, začala se rodit děvčátka, jež dostala do vínku toto jméno. Byla častější než Anička nebo Mařenka. Dnes se podívejte, jaká jména dostávají dětí známých osobností. ...

  Bylo, nebylo. Byl jednou jeden muž, říkejme mu třeba Václav, a ten postavil dům, zasadil strom a zplodil syna. Tak to má být, jak se praví v lidové tradici. Dům i strom odkázal svému synovi, aby pokračoval v jeho započatém díle. Václav mladší začal opravovat zděděný domek, aby si do něho přivedl svoji manželku. Opravil tak střechu, vyměnil okna a podlahu, ale jakoby v tom domě něco chybělo. Láska, hřejivý pocit sounáležitosti s lidmi, kteří žijí pod jednou střechou. To mu Václav starší neodkázal. Na to jaksi v samém spěchu zapomněl. Co jsem tím úvodem chtěla říci? Asi je to jasné, ale udělejme si malé opáčko. Pod slovem odkaz nebo ještě lépe závěť si člověk připomene jen ty hmotné statky. Tedy zdědit můžeme domy, hrady, zámky, lesy, pole a já nevím, co ještě. A pokud je nás více dědiců na jednu věc, můžeme se vidět u soudu. A to leckdy znamená rozepři v rodině, jež se táhne někdy i generace. Rozhádaní bratři, sestry či jiní příbuzní patří mezi jevy...