Radosti a strasti jedné babči

 

Život utíká jak voda a než se stačíte vzpamatovat je z vás babička. Nebo taky bábinka, bába, babča, babka a další a další novotvary, které s rostoucím věkem vnoučat přibývají. Když je vnouče novorozeně, není o nějakém popovídání ani vidu ani slechu. Buď je to hodné a klidné miminko, které si tiše brouká a zapláče jen tehdy, pokud má hlad. Jiné se rozhodne vyzkoušet vaši trpělivost hned od narození. Takovou zkušenost mám i já. Moje starší vnučka vyřvávala již od prvého dne, jakoby tím chtěla upozornit na svoji snahu být slavnou zpěvačkou. Což o to. Dítě můžete pochovat, pohoupat, případně s ním vyjet na procházku. V noci už je to mnohem horší. Naše temperamentní holčička „zpívala“ i v noci a to pěkně nahlas. Že byste si na chvíli schrupli, o tom nemohla být ani řeč. My to řešili službami. Ty od 23.00 do 1.00, já pak do 3.00, další od 3.00 do 5.00, atakdále… Pro uspání byl nejlepší větrák v kuchyni nebo vysavač, skákání na míči, případně zpěv nějaké písně. U mě zabírala „Už troubějí, na horách jeleni…“ Miminko usnulo a já se plížila k postýlce. Jen, co jsem ji do ní uložila, ozvalo se huááááááááááá

Období nejranějšího dětství jsme úspěšně překonali a živá holčička se v necelém roce rozeběhla do všech stran. Pokud jsem si ji odvezla na hlídání domů já, nesvlékla jsem ani kabát a jala se uklízet byt. Ne od prachu, ani jsem nemyla okna. Uklízela jsem do šuplíků různé serepetičky, jak by řekl můj děda, tedy vázičky, kytičky, sošky a další zbytečnosti, kterými jsem si vyzdobila byt. Její oblibou bylo štourání se tužkou v zásuvkách, což jsem promptně vyřešila chrániči. Ty vážně prodávají, protože asi vědí své. Jdou na odbyt. Pak nastalo období řečové. To už byla legrace. „Nejez tu housku, je stará.“ „Stará?“ divila se ani ne tříletá holčička. „Jak může být stará houska? Stará je přece babička.“ A bylo vymalováno. Byt byl náhle zaplněn nejen dětským žvatláním, ale i zpěvem, tancem a v televizi běžel Peppa Pig nebo Rákosníček, občas i Krteček. Pokud zajdete na cirkusové představení, vemte na to jed, že doma bude děcko šplhat po záclonách jako akrobat a pět písně typu: „Siná nepředstírá, že může nánáná...“ Že nerozumíte textu? To nevadí, hlavně, že dívenka ví, o čem zpívá.

Občas se bytem rozlehne ticho. To je nadmíru podezřelé a vy vyskočíte ze židle a běžíte jak o závod, jestli náhodou nespadla z okna nebo do vany. Ale buďte v klidu. To jen tiše vytáhla lak na nehty a jako myška si už lakuje poslední nehet. Nebo objevila vaše šperky po rodičích a zdobí tím teď svá ouška nebo krček. Věřte mi, že to jsou krásná období. Ještě, že žijeme v tomto století a vše můžeme zachovat nejen na fotografiích, ale i videích. Ta pak zpestří vaše večery, když se vám zasteskne. Proč? Protože najednou to vaše miminko, v mém případě dvě miminka, vyrostou, už se neperou jako dřív, neprokousávají ruce, nežalují na sebe, naopak se stávají spiklenci proti vám.

„Co to máš za divnou čepici, babčo?“ ptají se a smíchy si něco šeptají do ucha a já stačím jen zaslechnout slova jako „ta vypadá“, a tak rychle čepici sundám a strčím do tašky. „Nezlob se, babčo, ale ty tak staromódně mluvíš,“ povídá ta starší a mladší jí přikyvuje. „Jak staromódně?“ ptám se. Pokrčí rameny: „Prostě tak.“ Když u mě tráví víkend, i když stále řidčeji, hrnu se večer vyprávět pohádku. Když byly menší, už jsem nevěděla, o čem vyprávět a neustále se opakovalo: „Ještě jednu, babi, třeba tu o nanuku, jak si šel hledat nevěstu.“ Pusa mě bolela od vypravování. Dnes už o to nestojí. Ale abych byla spravedlivá, ta mladší ještě občas jo, hlavně, pokud přijede sama. Jinak pohádky nepotřebují. Mají své mobilní telefony. Sice tvrdí, že se na ně nedívají, ale já dobře vím, že je mají pod polštářem. Co naděláte? Odejdete do své ložnice a přemýšlíte, co uvaříte k zítřejšímu obědu. Něco, co mají rády.

A tak moji milí, o tomhle je náš lidský život. Skládá se ze zážitků malých i velkých, smutných i veselých. Jedno je jisté. „Panta rhei“ neboli „Vše plyne a dvakrát nevstoupíš do téže řeky“, řekl filozof Herakleitos z Efesu. Tak si važme těch chvil, kdy jsme šťastní, protože než se pořádně stačíme rozhlédnout, jsou pryč. Nenávratně. I když moje slečny rostou do výšky, já se zase zmenšuji, to pouto zůstává. Alespoň doufám. A držím jim palce, aby jim šlo vše jako po másle. Asi tak, jako když se té mladší zeptám, jak to jde ve škole a ona mi odpovídá, „že jako po másle“. A už se vůbec nedivím, když se na mě starší obrátí s dotazem: „Máš řasenku, babčo?“ Nemám. Ale už ji ženu koupit.

Nakonec si dovolím ještě jeden citát. „Cyklická povaha vesmíru je úzce spojena s pomíjivostí všech věcí a situací.“ Eckhart Tolle, německý spisovatel.

A jak to vidíte vy?