Nestíhám! Aneb jak zvládnout resty

 

Koncem tohoto roku jsem stále dokola slyšela jedno a to samé. Ráda bych se s tebou sešla, ale nestíhám! Musím dodělat všechny ty resty, abych mohla do nového roku vykročit s čistým štítem. Slovo „resty“ se mi vůbec nelíbí, zavání cizím slovem, asi z němčiny. To už raději úkoly nebo povinnosti. Proč se ale ty resty tak hromadí? Neřekla bych, že každému. Někdo má prostě čistý stůl pořád. Tak čím to tedy může být?

Já bych řekla, že plánováním. Dle mého je určitě dobré vzít ráno do ruky tužku nebo něco na psaní, kus papíru nebo sešit, jak je libo. Prostě staré dobré metody, které už spousta lidí nepoužívá, protože vše mají v počítači nebo v mobilu. Neva, i tyto moderní prostředky mohou posloužit stejně. No, a pak už stačí je psát. Co všechno musím zvládnout v tomto týdnu? Co dnes? Dobré je střídat jednoduché úkoly s těmi složitějšími, abych viděla i to světélko na konci tunelu. A pak už jenom odškrtávám. Občas se mohu i odměnit čokoládou nebo kávou, jak je komu libo.

Dnes se pořád mluví o prokrastinaci. Za mých mladých let toto slovo neexistovalo. Člověku, který odkládal věci na pozdější dobu, se jednoduše říkalo, že je líný. Tak jaký je rozdíl? Člověk, který nemá chuť něco udělat a raději kouká na film nebo facebook je líný nebo ne? Prokrastinující lidé si ale často najdou smysluplnou činnost, aby se vyhnuli plnění nějakého úkolu. Klidně tak uklidí celý byt nebo vyplejí zahradu. Prostě nikdy nedělají to, co je zrovna potřeba. Sice u toho mají špatný pocit, ale nedokážou s tím nic udělat. Zkrátka, do některých věcí se nám nechce, a tak je odkládáme a odkládáme, až jsou odložené na dobu neurčitou. Pak přijde konec roku a my víme, že musíme do vosího hnízda šlápnout a resty dodělat. Ach jo… Z člověka se stává nervózní jedinec a štvanec, kterému je lepší klidit se z cesty. „Dej mi pokoj, nemám čas“, slyšíme od něj, jakmile se zeptáme i na něco úplně triviálního. A do toho nám svítí kontrolka, že vánoce jsou tady, že nemáme dárky, umytá okna, napečeno, navařeno, uklizeno…

Tak takhle fakt ne. Za prvé, pokud ta okna neumyji v čase vánočním, ale nechám to až na jaro, tedy dobu, kdy začne svítit sluníčko, stane se něco? Nikoliv. Když místo, abych stála u plotny, objednám cukroví od cukráře, zboří se svět? Nezboří! A tak bych mohla pokračovat. Ale pokud nemám čas na děti a blízké lidi ze svého okolí i ze zaměstnání, to vadí! Ale abych se vrátila k těm restům. Klíčem všeho je správná organizace. A jsem zpátky u tužky a u papíru. Pak k tomu přidám vůli a návyk. To všechno se dá vypěstovat již v mládí. Jedna má známá k tomu papíru a propisce používá i fixy. Jejich pomocí si označuje to nejdůležitější, méně důležité a nejméně podstatné. Významné je soustředit se na jeden úkol, dokud se nedokončí. V tom svém seznamu mohu mít třeba i položku zavolat mámě, protože již týden se mi do toho nechce. „Bude mít zase „řeči“ a na to nejsem zvědavý“, říká pan Petr s tím, že zítra je také den. A přitom, pokud jí zavolám, máma bude mít radost, nakonec i já, z toho, že máma má radost a dobrý pocit mě může posunout k úkolu mnohem složitějšímu.

Táňa je typickým příkladem člověka, který odsouvá úkoly na neurčito. Raději brouzdá po internetu, čte maily, odpovídá na ně, sem tam jukne, co nového ve světě. Zdena sedí v kanceláři vedle ní, ale řídí se úplně jinými pravidly. Uvaří si hrnek kávy a pustí se do práce. Když odškrtne první položku, usměje se na Táňu a dá si kousek čokolády. Na konci pracovní doby se každá z nich cítí jinak. Táňa se propadne do frustrace a Zdeňka má dobrý pocit ze splněných úkolů. Táňa jde druhý den do práce se strachem, kolik práce jí narostlo a Zdeňka tuto obavu nemá. Ono je to v podstatě jednoduché, čím víc práce odkládáte, tím více se dostáváte do začarovaného kruhu, ze kterého je velmi těžké vystoupit.  A právě proto je lepší resty nehromadit. Pro náš vnitřní klid a pohodu.

„Když chceš hýbat světem, pohni nejprve sám sebou.“ Sokrates.

A co vy? Resty splněny?