Odkaz neboli láska je víc než dům

 

Bylo, nebylo. Byl jednou jeden muž, říkejme mu třeba Václav, a ten postavil dům, zasadil strom a zplodil syna. Tak to má být, jak se praví v lidové tradici. Dům i strom odkázal svému synovi, aby pokračoval v jeho započatém díle. Václav mladší začal opravovat zděděný domek, aby si do něho přivedl svoji manželku. Opravil tak střechu, vyměnil okna a podlahu, ale jakoby v tom domě něco chybělo. Láska, hřejivý pocit sounáležitosti s lidmi, kteří žijí pod jednou střechou. To mu Václav starší neodkázal. Na to jaksi v samém spěchu zapomněl.

Co jsem tím úvodem chtěla říci? Asi je to jasné, ale udělejme si malé opáčko. Pod slovem odkaz nebo ještě lépe závěť si člověk připomene jen ty hmotné statky. Tedy zdědit můžeme domy, hrady, zámky, lesy, pole a já nevím, co ještě. A pokud je nás více dědiců na jednu věc, můžeme se vidět u soudu. A to leckdy znamená rozepři v rodině, jež se táhne někdy i generace. Rozhádaní bratři, sestry či jiní příbuzní patří mezi jevy časté. Dle méně až přespříliš. No, což o to, zdědit pěknou vilku není určitě na škodu, ale… Zdědit vzpomínky na krásné chvilky strávené právě v této vile s rodinou či prarodiči, je určitě mnohem víc. Věřte, nevěřte. Člověk, jak stárne, tak žije víceméně vzpomínkami na lidi, kteří mu v životě odkázali mnohem víc než jen briliantový prstýnek. Samozřejmě, že ten má také cenu. Dvojnásobnou. Jednak jde o cennost určité peněžní hodnoty, jednak o cennost, ke které nás vážou vzpomínky. A ne ledajaké. Třeba na babičku, která nám prsten předala k patnáctým narozeninám. Aspoň tak to mám a cítím já. V tom prstenu je totiž víc. Jsou tam zakleta všechna slova, která mi babička odkázala spolu s tím prstýnkem. Najdu tam všechny chvíle, které jsme spolu strávily nad hrnečkem šípkového čaje nebo později kávy. Ano, tohle všechno jsou odkazy, které se vepíší do zdí domu nebo bytu.

Zrovna tak to máme i u kulturního dědictví. I to je hmotné a nehmotné. A tak samozřejmě obdivujeme nádherné architektonické stavby, sochařská nebo malířská díla, prostě památky, které mají z pohledu dějin, umění nebo vědy mimořádnou univerzální hodnotu. A na druhé straně stojí nehmotné kulturní dědictví, na které si sice nemůžeme sáhnout, ale jeho význam není o nic menší. Jde o různé projevy lidské činnosti, jako jsou například jazyky, tradiční hudba a divadlo.

A protože se blíží vánoce a televize spustí opět staré, ale i nové pohádky, dovolím si připomenout, že i ony jsou tím odkazem generací předešlých. Ti, kteří obcházeli chaloupky a naslouchali stařenkám při jejich vyprávění, si nesmírně vážím. Jak řekla Božena Němcová, že duše národa je ukryta v pohádkách. Věřili, že jde o národní stříbro a že pohádkové příběhy obsahují zakódované poselství budoucím pokolením. A ti tam mohou najít rady, ukazatele a vodítka na životní cestě. A jsem zase na začátku. Až budete u stolu debatovat o odkazu případně závěti svých rodičů nebo prarodičů, nezapomeňte na to hlavní. Že to není míšeňský porcelán, ale ten, kdo z něho jedl. Ten, který vám předal spoustu dobrých rad, pohlazení a lásky. Duch takového člověka je opravdový poklad. Vlastně nikdy nezemřel, ale vyprávějí si o něm i další generace. O těch, které jsme už nezažily a které na nás hledí jen z vybledlých fotek a obrázků. To je asi nejvíc. Ten, kdo tohle postrádá, může mluvit o opravdové chudobě. Slova: „Je pravda, že vilu postavil táta, ale jako člověk nestál za nic…“ nebo „z mého dětství si pamatuji jen křik a pohlavky, před kterými jsem se schovával do místnosti s koncertním křídlem,“ může člověk slyšet po zbytek svého života. Nepřeháním. Jednu takovou kamarádku jsem měla. Raději se nechala zplnoletit a vdát se, jen proto, aby mohla z té nádherné vily utéct. Tenkrát jsem jí záviděla. Tedy tu vilu. Dnes už ne.

No, nechci být nostalgická. Ale ten konec roku k tomu vybízí. Člověk bilancuje a vzpomíná. Vzpomíná na ty, kteří už s námi nezasednou ke stolu, vzpomíná na jejich řeči a rady, které nás tenkrát tak vytáčely. A dnes? Dnes jimi vytáčíme tu další generaci my. No, snad jednou na tom budou stejně a řeknou si „zaplať pánbůh, že mi to tenkrát ta babička řekla… ono na tom vážně něco bylo…“

Tak jo. To by mohlo stačit. Novinář William Hodding Carter napsal: „Jsou jen dva trvalé odkazy, o nichž můžeme doufat, že je předáme svým dětem. Jedním jsou kořeny, druhým křídla.“

A jak to vidíte vy?