Tak to vidím já !

Různé zvyky, formy lidské zkušenosti i myšlení, způsob žití i uvažování, jsou předávány z generace na generaci. Říká se tomu tradice. Má ale i dnes význam? Žijeme v době, kdy jednotlivé hranice mezi národy mizí, a tak jsou i na ústupu právě tradice. Typy tradic jsou nejrůznější. Od řemesel, hudbu a tanec, gastronomii a architekturu, až k umění, slavnostem atd. Každý národ má trošku jiné tradice, které souvisí s jeho kulturou a vývojem. Ale spousta je jich společných. Podle mě svůj význam stále mají. Jasně, v minulosti byl člověk mnohem více svázán s přírodou a byl na ni odkázán. A proto, aby pole rodilo co nejvíce, lidé používali nejrůznějších magických praktik a obětí, provozovali různé obřady a rituály, a ty se později zformovaly na tradiční obyčeje. A tak v čase velikonoc, které jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, promítají se do tohoto svátku i pohanské rituály, které oslavují příchod jara. V českých zemích sem patří šlehání pomlázk...

Dobrý spánek je pro lidský organismus zcela zásadní. Bez kvalitního nočního odpočinku nejsme schopni normálně fungovat. Spánek se poslední léta stal tématem v nejrůznějších fórech, diskusích, ať už odborných nebo těch laických. Proč asi? Protože čím dále více lidí trpí různými poruchami spánku, ať už jde o nespavost (insomnie) nebo třeba nadměrnou spavost (hypersomnie). Došlo to tak daleko, že existují nejrůznější spánkové laboratoře, můžeme navštívit odborníky a specialisty, zabývající se právě zdravým spánkem. Říkám si, že tento neduh neboli nemoc (chcete-li), je „výdobytkem“ dnešní doby. Příliš pracujeme, máme nedostatek pohybu a špatnou životosprávu. Anebo tomu tak není? A tento „fenomén“ je pouze přeceňován? Bylo tomu tak i v dřívějších dobách? Jen se o tom nemluvilo? To nevím. Nemám se koho zeptat. Ale stres byl vždycky. Sice se lidé více hýbali (zatracená auta), ale s tou životosprávou to určitě lepší nebylo. Lékaři často mluví v souvislosti s nespavo...

Byli jste někdy v poslední době v hračkářství? Ne? Tak se tam běžte ze zvědavosti podívat. Ani si neumíte představit, co všechno výrobci dokážou vyprodukovat. Ale hlavně vymyslet. V podstatě na tom nic není. Třeba takové vajíčko Hatchimals. Cože to je? Inu, je to plastové vajíčko a uvnitř překvapení. Plyšové zvířátko. Nebo existují i velká vejce. Tam najdete magické interaktivní zvířátko. Co všechno umí? Nevím, ale vaše děti nebo děti vašich známých či příbuzných to asi vědět budou. Také jsem viděla dvě malá vajíčka v jednom balení. Nebo… Najdete vše, co si budete přát. Co je libo. Jenže koupí jednoho to nekončí. Děti je začnou sbírat, chtějí celou kolekci. A to se samozřejmě pěkně prodraží. Jakmile začne zájem o tyto plyšáčky upadat, hned vymyslí designéři něco jiného. Věřte, je to hrůza! A co dětská fantazie? Namítnete. Ta zaplaťpánbůh ještě je, ale… Jasně, že nechci, aby si děti hrály s polínky (i když proč ne J ), ale výroba hraček se stala v po...

Já ano. Abych odpověděla na otázku v nadpise. Ano, jezdím. Vlakem i autobusem dost často. Auto nemám a ani ho neplánuji koupit. I když řidičák mám. Bojím se totiž. A protože se často přemisťuji, využívám dopravní spojení. Autobusy i vlaky. Dovoluji si podotknout, že to vůbec není špatné. Nejste ve stresu, naopak si můžete vzít knížku a pustit se do čtení. Horší to je, pokud jezdí vlaky se zpožděním. Což jezdí. A často. Copak o to nějakých pět minut sem a pět minut tam by nevadilo. Jenže! Pokud ale musíte přestoupit na vlak jiný a na přestup máte jen 6 minut, tak vám sebemenší zpoždění začne vadit. Musíte počkat na další vlak, čímž se vaše cestování pěkně protáhne. A to jen doufejte, že se posadíte do příjemné a vytopené čekárny. Když budete mít štěstí, tak ano. V horším případě v zimě promrznete a v létě propotíte tričko. No, musím uznat, že úroveň cestování se již zlepšila. Tedy, pokud máte štěstí a nastoupíte do vlaku, kde je čisto a průvodčí přívětivý. Záleží ...

Dnes není žádný problém odstěhovat se do jiné země. Třeba na čas nebo i na stálo. Je to určitě pozitivní věc, protože tak může člověk srovnávat, jak to chodí jinde a jak u nás. Samozřejmě čím blíže ta země, do které odejdeme, je, tím podobnější život v ní najdeme. Zvyky, návyky, mentalita, pravidla, obyčeje, to vše hraje velkou roli. Jasně, pokud se přestěhuji někam do Afriky, případně do Asie, tak se s těmi věcmi, které mě udivují, setkávám stokrát častěji, než pokud si vyberu místo pobytu v USA nebo v Evropě. I když! Já osobně mám zkušenosti ze Švýcarska, tedy ze země, která od té naší leží opravdu kousek. Pokud projíždíte jako turista, tak si všimnete jen nepatrných rozdílů a budete se soustřeďovat spíše na přírodní krásy státu. A že jich je! Ale už i to, když se tam člověk usadí, že se v zemi mluví třemi jazyky, vlastně čtyřmi, je pro vás nezvyklé. Takže, když jedete ze severního Švýcarska tunelem St. Gotthard do Švýcarska jižního, změní se toho hodně. T...

Tak, co si o tom myslíte? Je pravda, co se říká o národních vlastnostech? Třeba, že Němec je pracovitý, přesný a odpovědný? Francouz elegantní a šarmantní? Ital družný, přátelský a tak trochu bordelář? Co třeba Švéd? Chladný a zamlklý introvert? Rus je prý drsný a arogantní. A tak bych mohla pokračovat. A jací jsme my, Češi? Říká se, že pracovití, se smyslem pro humor. Já nevím. A proto bych přidala pár vlastních postřehů. Začala bych od Němců. Měla jsem nadřízeného, Němce. Co mne na něm fascinovalo, byla jeho dochvilnost. Já pracovala v Praze, on „seděl“ v Mnichově. Když přijížděl služebně do Čech, zatelefonoval a vesele oznamoval: „v pátek v 14.00 jsem v Praze v kanceláři.“ A světe, zboř se! V 14.00 se otevřely dveře a vešel pan Mauer s úsměvem: „Also, ich bin da…“ Nevím, jak to dělal, ale přijížděl fakt na chlup přesně. Poté se pracovalo do večera, a pak přišla společná večeře, případně zábava. Měla jsem kolegyni, Češku. Říkala o sobě a o Češích obecně, ž...

Také to určitě znáte. Všechno, na co sáhnete, je katastrofa. Většinou to už začne budíkem. Tedy, že zazvoní pozdě. Buď jste si ho špatně nařídili, nebo do něj vstoupil zlý duch anebo jednoduše zazvonil a vy jste ho zaklapli. Tak nějak automaticky. Rychle vstanete, vyčistíte zuby a bez snídaně ženete na tramvaj. Ta vám jako na potvoru ujede pod nosem. Bodejť by ne! Máte přece „den blbec“. V práci se přiženete na poradu o hodinu později a zdvižené obočí svého šéfa přejdete mlčením. Takové dny také mívám. Ať dělám, co dělám, ne a ne to zlomit. Ať volám, kam volám, všude obsazeno, v lepším případě mi to zvednou, ale cokoliv potřebuji, je odmítnuto. Jak říkám, „den blbec“. Já nevím jak vy, ale já už přišla na to nenechat se vyvést z míry a prostě ten den nějak přečkat. Dělat jen to nejnutnější a s půlnocí věřit, že už mám ten den za sebou a že zítra to bude úplně jiné. Radostnější. Lepší. Aspoň doufám. I když, mezi námi, ono těch zlých dnů může být za sebou i víc. C...