Tak to vidím já !

Jo, jo… čas je relativní veličina, jak už říkal Albert Einstein. „Pohybující se ručičky hodin nám říkají, jaký je čas. Pro naše vnímání je rychlost ručiček neměnná, avšak pro okolí relativní.“ No, a mně ten čas ubíhá strašně rychle. Je to zvláštní. Když je člověk dítě, tak mu čas ubíhá pomalu. Nemůže se dočkat narozenin, vánoc, velikonoc anebo prázdnin. Vzdychá a počítá a čas je strašně dlouhý. Také se nemůže dočkat, až vyroste, až bude velký, až si bude moci dělat, co chce (chudáček, to si jenom myslí!). Moje vnučka se už nemůže dočkat, až bude chodit do školy. Půjčuje si tašku starší sestry a žebroní, aby ji mohla nosit. I s těmi učebnicemi. Ten náklad na zádech je tak těžký, že má tašku skoro k zemi. Ale nosí ji statečně. Vypadá totiž jako školačka. Neustále se vyptává, kdy už bude duben. To půjde totiž k zápisu do školy. Čas jí prostě neutíká. Také jsem to měla tak. Později jsem se těšila, až mi bude osmnáct, a pak dvacet… V určitém věku už čas urychlovat ale...

Hrůza. Když mi babička nebo máma vyprávěly, jak to bylo kdysi, obracela jsem oči v sloup. A teď jsem už sama ve věku, kdy vyprávím já, jak to bylo dřív. Co naplat, svět se mění, ale vypráví se stále stejné věci. Tedy stejné ne. To jenom téma se drží. A protože máme vánoce, tak si zavzpomínám, jaké byly dřív. No, samozřejmě, že krásné! I když byl smrček opravdové koště a máma do něj roubovala další větvičky, aby nepůsobil tak „chudě“ (jak říkala ona). No, nechci vzpomínat na dárky, když jsem byla malá. To už jsem dávno zapomněla. V hlavě. Ale fotografie z té doby, které jsme každé vánoce pořizovali, mi to rádi připomenou. Fotky jsou šedočerné, opravdu by profesionální fotograf zaplakal, ale pro mne a pro mé bližní jsou to nejcennější fotky k oživení vzpomínek. A tak jedny vánoce bylo pod stromečkem divadlo s Kašpárkem a Kalupinkou, další rok zase pokojíčky pro panenky. A pak „chodička“. To byla panenka, která sice nechodila sama, ale s mojí pomocí ano. D...

Ano. Samotný název napovídá, kam bych se ráda podívala. A vy snad ne? Člověk, když vidí ty nádherné fotky, které nám cestovní kanceláře nabízejí… Nojo, ale také ty ceny… To člověka hned přejde chuť. Tedy, pokud není milionář… Každý z nás po něčem touží. Aspoň si to myslím. Každý po něčem jiném. Ona sama touha je hnacím motorem, kvůli kterému jsme schopni překonávat překážky a jít za svými sny. Právě tato touha nás osvobozuje od smutných myšlenek a popohání stále kupředu. Já si vždycky vzpomenu na písničku od Nadi Urbánkové: Vždycky zbývá za šesták naděje Proč se tedy bát Ztráta hlavy poslední v řadě je Říká to i kat Třeba neznámá prateta Odkáže mi svůj dům Štěstí stejně jako ruleta Nedá na rozum… No, to by bylo. Aby se mi mé přání nesplnilo. Žejo? Ale ono je potřeba mít to přání v hlavě srovnané. Musí to být opravdu něco, po čem toužím, ale nikomu tím neublížím. Nemůžu si například vynutit lásku. Nemůžu ani manipulovat a ovládat jiné (i když se s...

A už je to tady zase. Čas vánoční. Čas, který (ať už chceme nebo ne) nás nutí k přemýšlení. Nebo spíše k rozjímání. Ano, je to čas nostalgie, vzpomínek a ztracených přání. Tak mi dovolte pár vzpomínek i z mé strany. Při psaní občas zamáčknu slzu, občas se zasměji, ale tak to má asi být. Vzpomínka první. Rodiče už nemám. Táta umřel v roce 2005 a máma o dva roky později. Bože, jak mi chybí. Jenže to vím teprve teď. Předtím mi doslova někdy lezli na nervy. Ale to také není nic nového. Jak nám ten který člověk chybí, zjistíme, až když už není. A tak aspoň na ně vzpomínáme. Někdy s rozsvícenou svíčkou, někdy se sklenkou vína, někdy jenom tak. Táta byl kluk z vesnice. Nejlíp mu bylo ve flanelové košili a teplácích. Košile s tvrdým límečkem (které mu máma neustále kupovala) nesnášel a já ho pořád slyším hudrovat. Máma byla naopak parádnice. Dámská krejčová. Šila pro celé město, pro nás i pro sebe. A v mé paměti jsou po celém bytě rozešité šaty (pro...

To je slovo do pranice. Pardon, citát. Jedná se o staré anglické přísloví, ale asi už hodně staré. S ohledem na to, kdo vlastně dneska ještě čte. Myslím, že nás čtoucích bláznů je čím dál méně. Ohrožený druh. A chytré věty jako „kniha přítel člověka“ raději před těmi hodně mladými radši nevypouštějte z úst. Asi byste se setkali s neporozuměním. Prostě je jiná doba. Film, televize, CD, DVD, noviny, časopisy a pak hlavně internet. Kam by v takové konkurenci přišla knížka? Chudinka objemná, která se do kabelky nevejde. Ale bane, tak hrozné to opravdu není. Je spoustu lidí, kteří pořád rádi čtou. Knihomolové. A knihy hltají, doporučují si je, hodnotí je a hlavně se těší (pokud je autor nadchne) na další. S tématem kniha nemohu nezmínit jednu vzpomínku na dětství. A to bylo mytí a utírání nádobí. Myčky holt nebyly. No, ona sama o sobě tato činnost hrozná nebyla, horší bylo, že já byla děcko dychtící po četbě a každá jiná práce, která mne od čtení vytrhovala, byla...

Tuhle jsem si přečetla na internetu článek, že by měl člověk sem tam lelkovat. Úplně jsem se vylekala. Vždyť já lelkovat neumím. A co když třeba jo, utěšovala jsem se. Radši jsem mrkla do slovníku. Nojo, opravdu neumím. Ujistila jsem se, že lelkovat opravdu znamená lenošit, jen tak koukat kolem bez zájmu, zahálet, což se rovná chytat lelky. Jen pro upřesnění, kdo je lelek (pro ty, co to nevědí). Je to lesní pták hnízdící na zemi v borových lesích. Vzhledem k tomu, že borových lesů máme dost, je zřejmě i dost lelků. Tak jsem si řekla, že i já budu lekovat. Dočetla jsem se totiž v tom článku, že lelkování je zdravé a že v dnešní době je mozek přetížený, a že nám tudíž lelkování prospívá. Nojo, ale jak se to naučit, když jsem osoba, která nevydrží na jednom místě a neustále vymýšlí, kde by ještě měla něco udělat, vyřídit, doplnit, naučit se, vidět, přečíst… No, znáte to! Hlavně vy, kteří též lelkování neumí. A tak jsem si jen tak sedla do houpacího křesla, od všech ...

Tak jsem byla nedávno vyzvednout vnučku z tanečního kroužku. Zatímco jsem na ni čekala, dala jsem se do řeči s další babičkou a ta mi povídá: „Doufám, že mne Valerka (její vnučka) nebonzne, udělala jsem jí totiž ke svačině puding. Co je špatného na pudingu, napadne vás, žejo? No, jednoduše řečeno, není to zdravé jídlo. Kdoví co do toho pudingového prášku dávají. A pak ten cukr! No fuj! Měla jí dát radši jablíčko. Určitě to také znáte. Věřte mi, já proti zdravé výživě nic nemám. Naopak se snažím též jíst zdravě. To znamená zeleninu a ovoce každý den. Ale když mám chuť na čokoládu anebo si potřebuji osladit život, tak si klidně dám. Víte, připadá mi, že se v současné době stává ze zdravé výživy strašák. Všude se o tom píše, všude se o tom mluví. Člověk je pod takovým tlakem, že občas upadá do deprese, co to zase hrůzostrašného udělal. Tedy, co tomu svému tělu naordinoval za jedy. Možná si myslíte, že teď přeháním. Ale není tomu tak. Má generace (tedy babičky, které po...